Miloš Doležal: Poslední mohykán českého letectva
Zemřel válečný hrdina Otakar Černý, muž, který se vysmál nacistům i bolševikům.


Celý život hledal únikové cesty, a jak rád říkal, pod nosem dokázal utéct Göringovi i Gottwaldovi: plukovník Otakar Černý. Válečný hrdina, příslušník RAF a legendární útěkář z nacistických i komunistických lágrů.

Muže, bytostně spjatého s ideály prvorepublikového Československa, žádný idylický život na moravské záhumence nečekal. Otakar Černý se narodil měsíc po vzniku republiky, 28.listopadu 1918 v Křenovicích, v rodině přednosty stanice. Doma a na brněnském gymnáziu dostal základní formaci: člen Sokola, čtenář Karla Čapka a legionářské literatury, nadšený posluchač Voskovce a Wericha, zapálený pro matematiku a fyziku.

Už tehdy se v něm probudilo cosi z dobrodružné povahy - se svým kamarádem Vaškem Haňkou (později se sešli v Anglii u RAF) se v roce 1937 vydali na kolech k moři, přes Rakousko, Švýcarsko a Francii. Když sjížděli alpské silnice, museli si močením chladit rozpálené brzdy. Evropu však začala svírat nacistická obruč, a tak sotva dvacetiletý Černý neváhal s volbou - nikoli akademická kariéra, ale prostějovská pilotní škola. Okupace jej zastihla v Praze na letišti ve Kbelích a jeho první velký útěk směřoval z obsazené vlasti přes Polsko do Francie a následně do Velké Británie.

Lety nad Mordor

Rok 1941, nacisté vítězně táhnou Evropou a Černý, čerstvě ženatý s anglickou dívkou Rhodou, jako radiotelegrafista 311. čs. bombardovací perutě létá nad třetí říši: cíl Berlín, Hannover, Hamburk, Brémy. Z patnácti náletů na důkladně střežený německý "Mordor" se jeho posádka vždy vrátila - jednou dokonce sedali na anglické pobřeží bez podvozku.

Osudným se jim stal až šestnáctý bojový let 16.července 1941. Letěli "na Hamburk", ale nad Holandskem došlo k výbuchu pod sedadlem pilota (sabotáž, nebo náhodný zásah?) a posádka musela letoun na padácích nouzově opustit. Zadní střelec Jiří Mareš seskok nepřežil. Černý, ač ve tmě seskočil do kravského stáda, se rychle zorientoval a několik dní se mu dařilo unikat německým patrolám. Nakonec se dopustil banální chyby, když na hrázi potkal dva německé vojáky: "Zdravím je Heil Hitler a jdu jakoby nic dál. Vrátili se a zatkli mě. Jen proto, že jsem neměl bicykl a v Holandsku přece každý jezdí na kole."

Následovalo vláčení po německých zajateckých táborech. Naoko spořádaný a málomluvný zajatec "Oťas" Černý, který si ze zábavy konstruuje modely ze špejlí, se s pasivním čekáním za ostnatým drátem nespokojil. Dvakrát se s Josefem Bryksem pokusili utéct, dvakrát byli dopadeni.

Druhý pokus přitom vypadal nadějně - Černý se jak krtek prosoukal vyhloubeným tunelem, Bryks byl vyvezen v lejtě s močůvkou a několik měsíců se skrývali ve Varšavě, pracovali jako kominíci a ilegálně pomáhali podzemnímu hnutí zásobovat obyvatele židovského ghetta. Byli však prozrazeni a oba skončili v nechvalně proslulém vězení Pawiak.

Přesto ani na další zajatecké štaci, v táboře Sagan, nepatřil Otakar Černý mezi vystrašené zápecníky - společně s dalšími Čechy (Valentou, Dvořákem a Tondrem) se aktivně účastnil příprav "Velkého útěku" internovaných letců - pomáhal hloubit tunel, vyráběl civilní klobouky a s německou ostrahou šmelil potřebné knoflíky.

Celá rozběhlá akce však skončila předčasně a německým zvěrstvem - postřílením padesáti spojeneckých letců. A Černý jako protektorátní příslušník byl eskortován do Prahy k výslechům na gestapo a do vězení hradčanského "Domečku". Jemu a dalším letcům tehdy hrozil trest smrti.

Chodí vězeň dokola

Červnové odpoledne letošního roku. Otevírají se pancéřová vrata na pražských Hradčanech a do nich vstupuje vysoký hubený muž, modré oči, výrazné kostnaté líce, šedivé vlasy lehce hozené do patky, trvalé bydliště Cambridge. Říká mi, že je tu už naposledy. Špatně se mu dýchá...

Pravidelně se v posledních letech do staré vlasti vracel, objížděli jsme místa jeho života a příbuzné v Posázaví, sám jsem pátral v polských archivech po jeho stopách a osudech polských podporovatelů. Teď jsme stáli v samém sousedství Lorety, v areálu bývalého vojenského soudu a vězení z dob mocnářství, kde se nachází brutální "Domeček". Patrový dům hrůzy, mučírna z dob, kdy nad Prahou vlály hákový kříž i rudá vlajka.

Procházím s Otou Černým celým areálem. "Tudy mě vozili do Pečkárny na výslechy, tady byl velký plac, kde jsme mlčky chodili dokola", ukazuje směrem k rohu a vysvětluje své anglické družce, jak byl tehdy s dalšími českými letci odsouzen k trestu smrti, ale nacisté se je nakonec neodvážili popravit. A tu od Lorety přiletí vzduchem zvuk zvonkohry. Letec prohodí: "Ty zvony byly pro nás jako hlas jiného světa. I o devět let později..."

Otakar Černý byl hned po únoru 1948 (žil tehdy v Praze se svojí anglickou manželkou, pracoval v leteckém výzkumném ústavu a narodil se jim syn) zatčen a v jednom z prvních monstrprocesů odsouzen ke třem a půl rokům vězení. Výslechy podstoupil znovu v hradčanském "Domečku", kde tehdy pro změnu řádilo OBZ - obranné zpravodajství Ministerstva národní obrany - vojenská obdoba civilní Státní bezpečnosti.

Vcházíme do přízemní chodby - vysoké stropy, lednička, v bývalé úzké cele kuchyňka. Ota Černý prochází místnostmi a kontroluje podlahy: "Někde tady by měla být ještě moje pilka, donesli mi ji sem v botě mí přátelé. Ale nepoužil jsem ji a zastrčil do škvíry v podlaze - čekal jsem, až anglická manželka se synem odjedou do Británie, což se jim nakonec podařilo. Kde ta pilka jen může být?"

Azylantem v bombardované zemi

Otakaru Černému, zkušenému útěkáři, se podařilo v roce 1950 zdrhnout z bolševického tábora v Dolním Jiřetíně střechou: z vlasti, za kterou nasazoval krk, utekl do Německa, které za války bombardoval. Jeden z mnohých paradoxů jeho životaběhu. Usadil se s rodinou v Cambridge, ze které pak už nemusel nikdy utíkat.

Vycházeli jsme branou z areálu hradčanského "Domečku" a stoupali po kočičích hlavách Kapucínské ulice. Ota Černý se otočil a udělal několik fotografií. "Do alba pro anglické vnuky..., aby věděli, že jim v krvi také kolují pražské věznice a zvony." Pak jsme se rozloučili a vzpřímená postava noblesního letce pomalu mizela v hradčanských uličkách.

Jeden z posledních mohykánů českého letectva zemřel v Londýně v nedožitých 90. letech.