Sedm tipů, jak získat prvotřídní talent

Srdcem každého úspěšného podniku je jeho jasný tahoun. Nejde o chytrý nápad, produkt, patent, dokonalou polohu nebo přístup ke kapitálu - první čtyři aspekty bývají celkem běžné a jsou-li kvalitní, vedou automaticky k tomu pátému, a to i v dnešním hospodářském klimatu. Neobvyklá však bývá schopnost kompetentně provést všechny ty drobné úkoly, jež tyto prvky vyžadují, a tady přichází ke slovu prvotřídní talent.

V jakékoli ekonomice je bezpochyby víc příležitostí vhodných pro "áčkové hráče", než kolik je v ní "áčkových hráčů". Zvažme tedy tohle: těm nejlepším manažerům volá personální agent nebo investor s nějakým návrhem klidně i jednou nebo dvakrát do týdne a jsou-li v situaci, kdy chtějí učinit zásadní krok, můžete se vsadit, že budou před konečným rozhodnutím zvažovat více než jednu nabídku. Když chcete přilákat a zaměstnat vynikající talenty, je k tomu potřeba plánování a dobře sladěné úsilí.

Nejmoudřejší šéfové a personální agenti se nejdříve zeptají: "Jak můžeme přilákat áčkové hráče, a teprve pak, jak rychle je lze získat?" První z otázek dává tušit promyšlený a disciplinovaný přístup k hledání talentů, ta druhá hru na aport. Když přijde čas najmout klíčového člověka, svolejte svůj tým a zvažte následující body. Času, který tomu věnujete, nebudete litovat.

1. Připravte si příběh. Jeho délka by měla odpovídat jakési konverzační obdobě exekutivního souhrnu, jenž se používá k hodnocení prvotního zájmu a lze jej rozšířit o další detaily později sdílené s vážnými, kvalifikovanými kandidáty. Měl by zahrnovat pravdivé a poutavé aspekty nabízené příležitosti, vaši vizi do budoucna, jasnou formulaci rysů, jimiž se lišíte od konkurence, a také způsob, jakým hledaný člověk zapadá do celkového obrazu. Pokud se k takové disciplíně neodhodláte, výrazně se tím snižuje pravděpodobnost, že získáte opravdovou hvězdu. Důvody jsou nasnadě: tímhle postupem prokazujete svou důslednost, pochopení pro danou pozici a význam, jaký jí přisuzujete. Jinak je to, jako byste si chtěli vychutnat sklenici vynikajícího vína s kolíčkem na prádlo na nose - nebudete moci naplno ocenit a vychutnat, co máte před sebou.

2. Definujte, co hledáte. Vytvořte si detailní popis pozice, načrtněte klíčová kritéria pro výběr a očekávání. Přístup "poznám to, až to uvidím" si koleduje o katastrofu.

3. Hledejte rovnováhu. Lidé dostávají nabídky na zaměstnání kvůli své kognitivní inteligenci a propouštějí se kvůli nedostatku emoční inteligence. Nalaďte se na stejnou notu a během pohovoru se zaměřte na varovné signály, jež by naznačovaly nevyrovnanou osobnost. Sestavte si seznam otázek, jež budou klást různí členové týmu.

4. Buďte k dispozici. Nejslabším článkem při vyhledávání manažerů je často osoba, která včas nekomunikuje. Všichni členové týmu by si měli navzájem vyměnit mobilní čísla a domluvit se, že budou pohotově přijímat hovory. Jinými slovy by měli ke společnému úsilí přistupovat se vší vážností, jako by šlo o velkou akvizici - o to tu nakonec jde.

5. Buďte důslední. Nespokojte se se standardními informacemi ze životopisu. Proveďte kompetentní pohovor se všemi kandidáty, a to včetně těch interních. Vyžadujte přesné informace - od ověření univerzitního diplomu po kontrolu referencí. Různé studie za tři desetiletí ukazují, že v průměru 24 procent všech životopisů obsahuje chybná fakta.

6. Buďte pružní. Pokud nechcete otevřeně a férově zjišťovat potřeby kandidáta nebo chcete postupovat prostě jen tak, jak jste v minulosti vždycky postupovali, budou vaše šance zaměstnat prvotřídní talent minimální.

7. Buďte připraveni učinit rozhodnutí. Povinné "soutěže krásy" kandidátů jsou minulostí. Špičkoví lidé jsou rozhodní a nechtějí pracovat s těmi, kdo takoví nejsou.


Pepper de Callier
předseda Bubenik partners








20 let- k doplnění Vašich zkušeností

Co stihly vládní garnitury za 20 let v ČR
20 let je jedna generace člověka. I pro naši novodobou historii je období 20 let rozhodující. Roky 1948 a 1968 jsou notoricky známé. Letos oslavíme (?) 20 let od „sametové“ revoluce. Česká republika se stala ekonomickým protektorátem a stojí na pokraji bankrotu. A přitom na začátku 90. let stačilo tak málo….
Zbrkle neprivatizovat, otevírat se světu postupně tam, kde domácí výrobky budou konkurenceschopné, „nezhasínat“ před právníky a nechat je privatizaci řádně ošetřit tak, aby nedošlo k rozkrádání státního majetku a finanční upíry „vsadit do želez“! Celkově lze ekonomický vývoj minulých dvacet let v ČR hodnot jako zbytečně promarněnou příležitost.

Stojí za to se ohlédnout, co naši vyvolení, mimo jiné, stihli:
1. Rozprodat většinu největších výrobních kapacit (pivovary, sklárny, textilky, strojírny, automobilky) do rukou převážně zahraničních „investorů“, kteří zpravidla po uplynutí daňových prázdnin výrobu zastavili jako nežádoucí konkurenci jejich zahraničních firem. Část národního majetku rozkrást. Teď jsou na řadě aerolinie.Brzy po sametové revoluci u nás zvítězil názor, že stát je špatný hospodář, a že soukromníci to zvládnou lépe. Nastala etapa privatizace (a restituce), jejímž výsledkem bylo, že řádově 80% českých firem se dostalo do rukou zahraničních vlastníků, díky čemuž Česká republika prakticky ztratila svoji ekonomickou samostatnost a stala se ekonomickým protektorátem.O naší budoucnosti teď rozhodují zahraniční vlastníci. Nebudou-li dosahovat v Čechách očekávaných zisků, přesunou své podniky jinam. Jen pro ilustraci: rozhodne-li se vlastník mladoboleslavské Škodovky, že u nás výrobu automobilů uzavře, co s tím asi tak česká vláda nadělá? Nic! V ČR tak po nich zbude jen rezavý pás chátrajících budov tak, jak jej lze dnes vidět například v Detroitu. Stejně jak se postupně vylidňuje Detroit, budou se vylidňovat i Čechy. Jen místo hledání práce v zaslíbené zemi našich předků – Americe – budou naši potomci hledat práci nejspíš v Číně.

2. Nenávratně zlikvidovat textilní průmysl zaplavením trhu asijským zbožím bez celních bariér, zlikvidovat světoznámý sklářský průmysl, zlaté ruce českých sklářů poslat na pracovní úřady, zlikvidovat tradiční výrobu obuvi, motocyklů, sirek a řadu dalších pro ČR tradičních oborů. Zbourat nebo nechat zchátrat továrny. Brzy po sametové revoluci se v ČR ještě prosadily principy, že vše vyřeší neviditelná ruka trhu a světu otevřená ekonomika. Privatizace, trh a otevření se světu měly být oněmi zázračnými cestami, které z ČR měly udělat středoevropského ekonomického tygra! Vzpomínáte? Jenže ouha: zboží „Made in Czechoslovakia“ a následně i „Czech Republic“ neodolalo podstatně levnější, zejména asijské konkurenci a ČR tak ztratila prakticky všechen tradiční domácí spotřební průmysl a s ním spjatá pracovní místa. Neviditelná ruka zapříčinila dále skutečnost, že jsme se stali – díky levné pracovní síle – levnou „montovnou“ pro koncerny převážně ze zemí EU a Německa zvlášť.
3. Nekoncepční, nesmyslnou zemědělskou politikou nechat zdecimovat, stáda skotu, pěstování ovoce, zeleniny a tradičních lukrativních plodin, jako chmel a cukrovka a nahradit je řepkou pro výrobu bionafty. Domácí produkty nahradit dovozem ze států, kde je výroba dotována. Tím zlikvidovat soběstačnost státu v zásobování obyvatel potravinami. Téměř před krachem stojí dnes i české zemědělství.
4. Důsledkem této do pekel vedoucí politiky (zčásti hloupé a zčásti promyšlené k vlastnímu prospěchu) vzít lidem práci, vytvořit více než půlmilionovou armádu nezaměstnaných, závislých jen na prázdné státní pokladně. Dopustit i ztráty na životech bezvýchodně nezaměstnaných včetně vražd ze zoufalství. Lidé, kteří nepracují a nevydělávají, nenakupují výrobky a vedou ke krachu další výrobce. Zcela zvrátit morální hodnotovou stupnici člověka. Osobním příkladem politiků vytvořit obecné mínění, že práce je tou poslední možností, jak vydělat peníze. Vytvořit vrstvu zbohatlíků, kteří bez práce žijí lépe, než tvrdě pracující špičkoví odborníci. Napadne-li náš orgasmus nemoc, imunitní systém začne aktivovat protilátky a upozorňovat nás, že se v našem těle něco děje. Mafiánský kapitalismus, jak jsem jej popsal ve svém článku „Kdo není mafián, okrádá rodinu?“, imunitní systém české společnosti zcela ochromil až znefunkčnil. Žádné protilátky už nevytváří ani žádné signály už nevydává. A je-li z finančních „taškařic“podezříván i šéf NKÚ, jehož jediným a hlavním úkolem je státní peníze hlídat – co dodat?! Kdyby imunitní systém fungoval, pak s největší pravděpodobností by nám daňovým poplatníkům už dávno signalizoval řadu „nemocí“. Je-li 80% českých firem v rukou zahraničních vlastníků, skutečně potřebujeme tolik ministerstev a musíme platit tolik ministrů? Ke schvalování zákonů pro 10 miliónů občanů potřebujeme skutečně téměř 300 poslanců a senátorů? Jen pro srovnání: Číně při počtu obyvatelstva 1,3 mld. stačí 200 000 volených zástupců, takže v ČR by jich mohlo úplně stačit 15!! Nezbytně potřebujeme k životu funkci českého prezidenta? Imunitní systém by signalizoval, že kolektivní rozhodování, jak je realizují vláda, parlament, kraje a obce, bez jakékoliv osobní a hmotné odpovědnosti, je jednou z hlavních příčin předražování veřejných zakázek. I ten nejposlednější „zedník“ ví, že ztratí-li, nebo poškodí jemu svěření nářadí, či zapříčiní-li zaměstnavateli škodu, musí ji uhradit. Zapříčiní-li svým špatným rozhodnutím škodu vláda, rada města, zastupitelstvo či státní úředník, neuhrazují zpravidla nic, důtka to spraví! Předložil-li by Miroslav Kalousek jako soukromý zaměstnanec vedení firmy, jež ho zaměstnává, nereálný roční finanční rozpočet, asi by za sebou nestačil počítat schody, jak by letěl. Signalizoval by asi i skutečnost, že je cosi shnilého ve státě českém, když nástupní měsíční plat učitele či lékaře je nižší, než příjem Agáty Hanychové za jednu módní přehlídku. Není cosi špatně, když život zachraňující operaci provedenou primářem Mudr. Pavlem Pafkem, DrSc. oceňuje stát odměnou v řádu několika stovek korun, za něž by takový Leoš Mareš „ráno vůbec nevstal z postele“?Nesignalizoval by i skutečnost, že neproduktivní práce typu módní přehlídek, moderování, fotbalu, hokeje, spekulace a hazard by měly být zdaňovány mnohem vyšší daňovou sazbou z příjmu než práce pro společnost užitečné a produktivní? A nešlo by právě z těchto vyšších daní přidat doktorům, sestřičkám a učitelům?
Politický životopis Miroslava Kalouska
Autor: Stanislav Janský | Publikováno: 12.6.2009 | Rubrika: Politika Přátelé, až mi bude zase někdo u piva nebo zcela vážně říkat o tom, že strana selského rozumu a zodpovědného hospodaření Miroslava Kalouska TOP 09 je tou správnou alternativou a lékem pro nemocnou pravici u nás, vždycky si osvěžím paměť referencemi z jeho politické minulosti. Opravdu dobrá výbava pro novou alternativu
Lídr TOP Miroslav Kalousek - něco z minulosti:
Do politiky vstoupil již v roce 1984, kdy se stal členem Československé strany lidové (ČSL), která po boku vedoucí KSČ v jednotném politickém šiku Národní fronty hájila a budovala socialismus. Již tehdy byl aktivní a snažil se stoupat výše, ale vzhledem k jeho nízkému věku a členství jen v okrajové straně Národní fronty si musel na skutečný start kariéry teprve počkat. Vzhledem ke své minulosti v komunistické Národní frontě nemá pan Kalousek rád označení "lidovci" a všechny, kteří tento termín použijí, opravuje podrážděně na "křesťanské demokraty". Roztomilé.
Ihned po roce 1989 vycítil mladý Kalousek příležitost a v únoru 1990 nastupuje na Úřad vlády ČR jako ekonomický poradce, a od roku 1992 začíná odboru poradců šéfovat. Připomeňme, že stejně jako žena vystudoval Kalousek Vysokou školu chemicko-technologickou.
Čas žní přichází v lednu 1993, kdy je Kalousek za ČSL jmenován ekonomickým náměstkem ministra obrany. Je to čas velkých změn, prodeje armádního majetku bývalé federace a Kalousek má na starost právě výběrová řízení a akviziční procesy. Zde je konečně ve svém živlu. Rozhoduje o miliardových zakázkách. Dodávky materiálu armádě, modernizace tanků T-72, štábní informační systém, padáky. Jen střípky toho, co se dostalo ven. Některé případy jsou skutečně pikantní a zaslouží si alespoň pár vět.
V roce 1994 uzavřel Kalousek smlouvu s firmou Anex-Cirus Jiřího Andrlíka na dodávku 2.310 kusů padáků pro českou armádu. Jak se později během soudního řízení zjistilo, firma nebyla v době uzavření smlouvy ještě ani zapsána v obchodním rejstříku. Zkrátka to nestihla, zakázka byla přidělena bleskově. S padáky neměla Anex-Cirus samozřejmě žádné zkušenosti, její padáky byly nekvalitní a při pokusných seskocích zahynuli nevinní vojáci. Na veřejnost proniklo jediné jméno - Roman Prinich, a to jen díky tomu, že se jeho rodina razantně a soudně domáhala odškodnění a potrestání viníků. Na rukách pana Kalouska, bývalého ředitele odboru nákupu materiálu ministerstva plukovníka Josefa Fabiána a člena ministerské komise, která vybírala dodavatele padáků, plukovníka Rudolfa Zapletala (mimochodem, oba později pracovali právě pro firmu Anex-Cirus), ulpěla krev. Když se informace o kvalitě padáků od firmy Anex-Cirus dostaly na veřejnost, podala firma na ministerstvo trestní oznámení a začala se soudit o úhradu stovek milionů korun. Smlouva byla však uzavřena velmi dobře. Konečná cena nebyla přesně stanovena a ministerstvo se jí později v letech 1998 - 1999 snažilo několikrát neúspěšně vypovědět. Soud však vzhledem ke znění smlouvy nařídil odebrat ministerstvu další nefunkční padáky za 114 milionů korun. Celkově zaplatil stát za smrtelně nebezpečné padáky řádově stovky milionů korun. Přesné číslo ministerstvo tají.
Samostatný článek by zasloužila kapitola "modernizace tanku T-72", která spolkla celkem neuvěřitelných 19 miliard korun! Smlouva italskou (s izraelským kapitálem) firmou Oficcine Galileo a izraelskou firmou Nimda byla uzavřena v roce 1995 na megalomanských 353 kusy tanků. Smlouvy byly opět uzavřeny velmi chytře, termíny se beztrestně prodlužovaly, náklady zvyšovaly a stát jen bezmocně přihlížel. Nakonec bylo v roce 2001 rozhodnuto o modernizaci 30 strojů. No comment. Dalším z řady tunelů jmenujme např. proslulý štábní informační systém, který zadalo ministerstvo obrany firmě EDS (Electronic Data Systems) v roce 1997. První kolo výběrového řízení vyhrála konkurenční firma Unisys. Kalousek byl tedy nucen výběrové řízení zrušit a vypsat nové. Ani tehdy si komise netroufla vybrat EDS a vyhrála opět společnost Unisys. Nezbývalo, než zasáhnout a označit nabídku EDS za "výhodnější". Představitelé Unisys se poté obrátili na policii s žádostí o ochranu, neboť byli údajně vydíráni, aby se nebránili a nenapadli výsledek soutěže. V červenci 1998 prohlásil pracovník EDS Jan Březovský, že firma byla nucena jako provizi za udělení zakázky zaplatit lidoveckým činitelům 50 milionů korun. Dodávka systému za více než miliardu korun byla oficiálně ukončena v roce 2002, přičemž tento systém nebyl schopen předávat informace na takové úrovni, jaké zadání požadovalo, a je v tomto smyslu nefunkční dodnes. V roce 1997 stihl Kalousek sjednat a podepsat (za souhlasu Klausovy vlády) kupní smlouvu s developerskou firmou EPF, která koupila rozsáhlý areál kasáren u pražského Náměstí republiky. Kupní cena činila asi 900 milionů korun. Zajímavá cena. Nicméně smlouva byla uzavřena tak, že stát tyto peníze posléze firmě EPF nejen vrátil, ale přidal dalších asi 500 milionů jako odškodnění. Říkáte neuvěřitelné?
Tak to neznáte smlouvy, které podepisoval pan Kalousek. Smlouva zaručila EPF plné odškodnění, nebudou-li budovy prázdné. V budovách sídlila tehdy Akademie věd. Na to pan Kalousek zapomněl, smlouvu podepsal a stát vyplatil na odškodném zhruba stejnou sumu jakou dostal jako kupní cenu. Dalších asi 500 milionů vyplatil stát jako náhradu za nepřímé škody, resp. za škody, které na firmě EPF vymohli její smluvní partneři jako náhradu za zpoždění projektu.
Kalouskovi zlomila jako náměstkovi vaz vládní krize v roce 1997 a také vyvrcholení aféry s firmou Zeman&Zeman, která získala zakázku na dodávku potravin armádě v hodnotě miliard korun. Výběrové řízení samozřejmě obešli. V souvislosti s touto zakázkou byla na ministerstvu obrany uplácena řada důstojníků, a jeden neopatrný je, zřejmě na základě udání policii, přistižen při přebírání statisíců korun od zástupce firmy Zeman& Zeman. Tehdejší ministr obrany Michal Lobkowicz se vyjadřuje, že "má indicie, že to není jednotlivec, ale více lidí, kteří jsou v aféře zapleteni." Zeman&Zeman přichází o zakázku, okolnosti začíná vyšetřovat policie a firma je vzápětí vytunelována a uzavřena. Reakce na sebe nenechává dlouho čekat. Prokurista a spolumajitel firmy Zeman&Zeman David Petrovický, zeť dalšího spolumajitele Jindřicha Zemana, je unesen ozbrojeným komandem ze své vily u Havlíčkova Brodu a beze stopy mizí. Jeho těhotnou manželku únosci ušetří.
V roce 1998 je pan Kalousek zvolen do Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR a získává poslaneckou imunitu. Ve stejnou dobu již probíhá vyšetřování inspekce ministerstva obrany, a brzy na to je k vyšetřování přizvána i policie. Vyšetřování se protahuje až do roku 2001, kdy se Kalousek opět pokouší získat ztracené pozice a usiluje o křeslo ve stínové vládě tzv. Čtyřkoalice. Tehdy se proti němu ostře staví tehdejší předseda strany Cyril Svoboda, který má obavy o diskreditaci celého projektu Čtyřkoalice v případě, že bude Kalousek skutečně obviněn. Svoboda je úspěšný, Kalousek ustupuje a stávají se z nich zarytí nepřátelé. V době vyvrcholení své aféry prohlásil Kalousek v rozhovoru pro BBC 8. června 2001: "Považuji se za úředníka, který se svými spolupracovníky odvedl obrovský kus práce a dosáhl velmi úspěšné transformace armády, ekonomiky Armády České republiky z ekonomiky armády Varšavské smlouvy na ekonomiku, která byla srozumitelná okolnímu světu i ostatním armádám NATO. Že při této práci došlo k některým chybám, to došlo v každém případě. To při každé práci dojde." Bohužel došlo nejen ke zpronevěrám v řádech miliard, ale také ke smrti nevinných lidí. Do sněmovny je Kalousek zvolen i v roce 2002 a pečlivě připravuje svůj comeback. Tehdy začíná jeho hvězda znovu stoupat, obsazuje křeslo předsedy Rozpočtového výboru PSP ČR (pan Kalousek byl vždy odborníkem na nakládání s
V září 2002 je v Solenicích u Orlické přehrady zastřelen Kalouskův švagr Lubomír Kašák spolu se svým společníkem Zdeňkem Němcem. Vše se odehrává v době, kdy policie začíná intenzivně vyšetřovat desetimilionové zakázky jejich firmy IDOS od příbramské radnice, které šéfuje Kalouskův přítel a lidovecký kolega Josef Vacek. Úzká spojka z IDOSu vede i k příbramskému "donovi" Jaroslavu Starkovi. Smrt majitelů IDOSu je uzavřena jako vražda a sebevražda s mrtvým pachatelem. Policie má ráda vyřešené případy. Naživu zůstává jediný spolumajitel IDOS, vlastník 5% podílu, kterým není nikdo jiný než manželka Kalouska Radka Kalousková. Jak se nedávno vyjádřila příbramská státní zástupkyně Jana Jahodová, bylo na Kašáka v době jeho smrti již připraveno obvinění a je velmi pravděpodobné, že by byl vzápětí vzat do vazby. A "spáchat vraždu sebevrahem" na vazbě je složitější, než na svobodě.
Rok poté, v roce 2003, využívá vnitřních třenic v KDU-ČSL, poráží Kalousek svého protivníka Cyrila Svobodu a je překvapivě zvolen za jejího předsedu. Kalousek měl již i možnost stát se ministrem v Grossově vládě, ale na jeho oblíbené ministerstvo obrany ho k jeho velké lítosti nepustili. Budou se totiž prodávat další velké armádní nemovitosti a Kalousek je odborníkem na takové transakce.
Je třeba pokračovat...?!

5. Zadlužit stát na několik generací 1,24 biliony Kč gigantickými daňovými úniky a nesmyslnými výdaji. Dluh roste každou vteřinu o více než 6000.- Kč. Dopustit téměř bilionové zadlužení jednotlivých občanů lživými reklamami a nabídkami půjček. Dojit státní pokladnu předraženými státními zakázkami firem, v jejichž vedení a dozorčích radách sedí bývalí i současní politici. Připravit tento stát k ekonomickému bankrotu. Dopustit finanční oligarchii s diktátem bank, které odírají klienty formou lichvářských úroků zejména hypotéčních úvěrů, nízkými úroky vkladů a naopak zpoplatněním faktu, že jim klient svěřil své peníze pro jejich hospodaření. Zloději z dob privatizace a novodobí finanční upíři dlouhodobě přisátí ke státním penězovodům způsobili jejich kolaps. Velká ztráta krve, jak víme z medicíny, nemůže vést k ničemu jinému, než ke smrti pacienta. V ekonomice pak ke krachu státních financí, čehož jsme právě teď svědky. Dovolili-li jsme finančním upírům zprivatizovat zisky například z koupě nefunkčních padáků a nepotřebných letadel pro armádu, poruchových pistolí pro policii, internetu do škol, přípravy státních maturit, budování předražených dálnic… a dluhy po nich zbylé nechat uhradit státní pokladnu – můžeme se pak divit, že státní rozpočet leží na smrtelné posteli?
6. Dále omezit státní suverenitu. Vyměnit diktát RVHP za dokonalejší diktát EU, jejíž úředníci rozhodují o našich syrečkách, guláši, vinohradech, počtech skotu i tvaru okurek dále Lisabonská smlouva: Předseda ODS Mirek Topolánek a senátoři Vondra a Karl Johannes Nepomuk Josef Norbert Friedrich Antonius Wratislaw Mena von Schwarzenberg neplnili usnesení vlády, které byli členy. O riziku, jaké pro občany ČR představuje Listina základních práv přitom prokazatelně věděli, dokonce jen v roce 2007 projednávali na zasedání vlády. Přiložené dokumenty (schválené usnesení 471/2007 a Pozice ČR) toto tvrzení jasně dokládají. Topolánkova vláda se na jaře 2007 usnesla , že Lisabonská smlouva by neměla obsahovat Listinu základních práv s tím, že by její přijetí mohlo přinést ohrožení ochrany práv některých skupin občanů.
7. Z Ústavy státu udělat účelový pamflet, neskutečným množstvím zpackaných a neprůhledných zákonů, vyhlášek a jejich novel docílit legislativní džungle. Dosáhnout situace, že občané nevěří, že se dovolají svého práva. Dopustit nevymáhání práva. Soudy, pokud nejsou zkorumpované, vedou desetitisíce sporů do ztracena. V této džungli trvale rozšiřovat přebujelou administrativu, větší než má např. daleko větší Francie. Tato administrativa se stala soběstačnou a samobobtnající, nezávislá na potřebách obyvatel. Permanentně hrát hru „Škatulata hejbejte se“, při které stále stejní lidé mění posty na různých ministerstvech, aniž by měli šanci alespoň pochopit problematiku resortu, který mají řídit. Jediným cílem občany zvolených vyvolených je udržet se co nejdéle ve funkcích a rychle zbohatnout.
8. Dopustit vyhazování milionů a spolufinancovat přihlouplé a lživé volební kampaně nepřehledného množství politických stran. Dopustit, aby politické pidistrany rozhodovaly o důležitých resortech ve státě cestou svých ministrů, tlupy poradců a „lobistů“.
9. Vymítit pocit odpovědnosti a oddanosti občana ke své zemi. Zlikvidovat armádu pro obranu země a nahradit ji polopolicejními složkami. Z hnízda Varšavské smlouvy se rychle schovat pod křídla NATO, „bránit“ naši vlast v Afgánistánu a jiných pro ČR „důležitých“ zemích.
10. Zlikvidovat výkonné profesionální policejní složky a nahradit je z části zkorumpovanými lidmi, u kterých lze koupit téměř cokoliv, včetně svobody. Dopravní policii zdegradovat na výběrčí pokut, pořádkovou policii na asistenci při rvačkách cikánů, fotbalových fanoušků a jiných nátlakových skupin. Dosáhnout situace, kdy slušní lidé bydlí za zamřížovanými okny, balkony a trezorovými dveřmi panelových sídlišť, zatímco gauneři a zloději se okolo prohánějí v luxusních autech, za bílého dne vraždí beztrestně na ulicích, v lepším případě si užívají na vzdálených ostrovech.
11. Zdraví lidí zdegradovat na byznys vysoce prosperujících farmaceutických firem s osobním podílem některých politiků. Dopustit zneužívání lékařů pro růst zisku těchto firem. Zlikvidovat preventivní dětskou lékařskou péči, zejména zubní. Zavřít řadu nemocnic a poliklinik. Z domovů důchodců, dětských ozdravoven, jeslí a podnikových rekreačních zařízení nechat vybudovat paláce vládních činitelů, ministerstev, bývalé šlechty a cizinců nebo je nechat zchátrat či spadnout.
12. Zdecimovat osobní železniční dopravu, zlikvidovat levnou a ekologickou vodní dopravu. Silniční síť přeplnit drahou a přírodu devastující kamionovou dopravou. Zásadně snížit dopravní obslužnost venkova. Nesmyslným zdražováním jízdného bez ohledu na tržní mechanizmy nabídky a poptávky odradit cestující na železnici a následně zrušit spoje i tratě.
13. Nechat ekologické teroristy brzdit výstavbu dálnic a vodních cest, rozvoj jaderné energetiky, naopak umožnit výstavbu obchodních a montážních kapacit na úrodné půdě, bezhlavě kácet lesy. Obdivované hluboké lesy šumavského i krkonošského národního parku nechat změnit v suché pláně sežrané kůrovcem.
14. Zaveden princip retroaktivity do právního systému, princip svobody zaměněn za cochcárnu , tedy že si každý dělá, co chce (ve svůj prospěch).Třeba, správní řád na samém počátku stanoví, že úřad nesmí požadovat na občanovi údaje, které si může opatřit sám dálkovým přístupem z veřejně přístupných registrů, ale praxe je jiná, atd.