Adam Černý: Havárie české politiky v EU
reklama


Začátkem letoška se před českou politikou rýsovala velká příležitost. Ještě před jeho koncem je vidět ukázkový debakl, který s velkou pravděpodobností završí zmatečné jednání o českém kandidátovi do Evropské komise a poznamená tak naše renomé v Evropě na delší dobu.

Jaké možnosti byly počátkem tohoto roku? V prvé řadě unijní předsednictví nabízí každé zemi příležitost ukázat své schopnosti a tím si získat respekt, který se dá zúročit při dalších jednáních. Předsednictví však havarovalo v polovině a zvenčí nikoho zhola nezajímá, který z českých politiků nese větší díl viny. Z domácího pohledu je jasné, že největší odpovědnost nesou dvě největší politické strany, jejichž zástupci se dokážou dohodnout, když jde o jejich výplaty a nezdaněné požitky, ale už ne, když jde o konkrétní národní zájem.

Zbabraná ratifikace
Po předsednictví následovala zbabraná ratifikace Lisabonské smlouvy. Zbabraná ne proto, že tak pozdní, ale protože otálení bylo zdůvodněno nedůvěryhodně a tedy nepřesvědčivě. Pokud vůbec nějaký, tak jakýsi jediný zisk tu má osobně Václav Klaus, který vytáhl sudetskou kartu na poslední chvíli, aniž by toto téma při nějakém oficiálním jednání s vládou v souvislosti s Lisabonskou smlouvou výslovně zmínil.


Ze sporu, který mu měl původně posloužit jako ohňostroj, v jehož záři by udělal prezident obrat k nevyhnutelnému podpisu, vyzískal víc, než měl původně v úmyslu. Hlava státu - podle ústavy nikomu neodpovědná a tedy nekontrolovatelná - si na všech ostatních hráčích vynutila nejen nejspíše nadbytečné pojistky proti hypotetickým majetkovým nárokům sudetských Němců. Václav Klaus přiměl všechny ostatní ústavní činitele, aby si u ostatních šestadvaceti členů Evropské unie vyjednali výjimku z celé Listiny práv a svobod, výjimku, o níž stála pouze ODS, ovšem další politické strany asi jen stěží. Paroubkův přechod od vlažné podpory antisudetské pojistky ke kritice výjimky z celé listiny názorně dokazuje, že když příliš čtete průzkumy veřejného mínění, nestačíte postřehnout, kam míří tah politického protihráče. Předsedovi ČSSD to nejspíše připomněli až jeho přátelé ze Socialistické internacionály.

Komisařské tápání

Češi pro získání výjimky z Listiny práv a svobod použili nejsilnější vyjednávací zbraň - hrozbu vetem posledního ratifikujícího, aby dostali jen to, co jim vnutil Václav Klaus. Evropští politici, kteří sledovali tuto partii, si tak udělali o schopnostech svých kolegů v Praze jasný úsudek. Přitom z pozice posledního ratifikujícího se dal vyjednat například příslib solidního resortu pro českého kandidáta do Evropské komise. To by však v Praze museli někoho takového mít po ruce. Místo toho slyšíme obvyklou partajní hatmatilku: Stojíme jen za tím, koho navrhuje naše strana!

Konečný účet za letošek bude vysvědčením debaklu české unijní politiky: Zvrzané předsednictví, zpackaná ratifikace Lisabonské smlouvy a hledání kandidáta do Evropské komise s lucernou v ruce v pravé poledne.

Pokud za Česko do Bruselu nakonec poputuje Vladimír Dlouhý, který se do komisařských úvah snaživě připomínal již před pěti lety, bude to pěkná tečka. Osobní odměny se dočká bývalý komunista, který stál u finančního pádu strany ODA a který je nyní zaměstnán u banky Goldman Sachs, která v nynější finanční krizi přišla o velký díl své dřívější reputace. Své služby nyní nabídl vskutku přesvědčivě: "V té době jsem řekl, trošku pod vlivem nějakých vlastních úvah, přiznávám, že pokud by se ukázalo, že nedojde k dohodě mezi stranami, jsem samozřejmě připraven o tom uvažovat." Z takových a podobných slov při vší námaze nevyčtete, co chce tento uchazeč v Evropské komisi dokázat, případně pro jaký resort by se hodil. O slušný příjem a tučnou řádku do životopisu mu jistě nejde.

Jedna útěcha by tu přece jen byla: Pokud by se Česko dočkalo například komisariátu pro námořní rybolov, snad by český zástupce tento obor jako zástupce ryze kontinentální země řídil vskutku nestranně. nestranně.




Jsme ubožáci, kteří nedokázali využít situace po r.89

Naše morální vlastnosti jsou bez diskuse částečně ovlivněny minulým režimem, ale jestli nám nestačilo uplynulých 20 let k jakési nápravě, pak jsme skutečně ubožáci. Po revoluci se objevily na scéně vyžírky, o nichž předtím nikdo nevěděl a to byl začátek špatné cesty. Nebyl zájem hledat skutečné odborníky na řízení státu a využití nových možností. Hodně naivní kulisák se stal prezidentem, kovář ministrem práce, do té doby zašitý rádoby vědec se stal premiérem a tak by se dalo pokračovat. Pochopitelně se všichni obalili kamarády, opět bez ohledu na odbornost. A toto trvá dodnes. Dva největší politické spolky se neustále perou a špiní v boji o ovládnutí státu, aniž jim šlo o občany. Jako expert s mezinárodní využitelností a působností mám velmi dobrý přehled o názorech vyspělých zemí na vývoj našeho státu, chování našich vládnoucích kruhů, prezidenta, na úroveň našich zákonů, na chování některých skupin občanů (taxikáři,hoteliéři,
kapesní zloději, žebráci atd.). Je to pohled na zaostalou zemi, která má před sebou hodně dlouhou cestu mezi vyspělé země. A kupodivu tuto situaci neměla tendenci řešit žádná z dosavadních vlád. Jen proto jsme v realitě, kterou nikdo nečekal. Nejvíce zanedbávanou kategorií občanů je mládež. Není pro ni hnuto prstem jen proto, že jde o dlouhodobou záležitost a my řešíme všechno nanevýš na jedno volební období. Pak vystřídá ODS ČSSD nebo naopak a začíná se znovu. Na víc zřejmě nemáme.


vyspely cechistan

No jeden pohled skrze otazku, zda je Cesko tak pozadu, nebo zda naopak Cesko je tak vepredu. Zdali to neni naopak tim, ze v Cesku mame naopak ten nejkristalovejsi projev moderni parlamentni demokracie riznute modernim marketingem v konzumni spolecnosti (ostatne principem konzumni spolecnosti je produkovat shity a pripadne je vydavat za kvalitni zbozi, tak to plati i pro politiku).
Druhy pohled je pohled na to, co tady spravuje stat. Kdyz vidim to, co stat spravuje, tak si rikam, ze tohle muze patrit mezi jakekoliv elity jen jen v nejake hodne zaostale a zapadle dire. Dnes uz jsem pochopil, ze proste Cesko je zaostala a zapadla dira.
Treti pohled je, ze zeme, kde parlamentni demokratie jakz takz funguje, se od cechistanu lisi tim, ze v tech zemich existuji nejake skutecne elity, na jejich nazor alespon obcas nekdo da.








Náhradní premiér se svým ministrem financí, jako Humphrey a Bernard z Jistě, pane ministře, připravují pravou a levou verzi rozpočtu. Pravý šuplík pro Topolánka, levý pro Paroubka. Tak jednoduché je v Česku číst v ideách místních stranických bossů. Skoro žádné tam totiž nejsou, a tak se dá sestavit schematicky ideologický rozpočet klidně půl roku před volbami. Teď jsme ve zvláštní době politického bezčasí, které vyhnalo politiky z hlavních zpráv. Oči i uši si od nich krásně odpočívají, nikomu nechybí. Úřednický premiér má rekordní podporu. Ta otázka se vnucuje: na co vlastně politiky bez nápadů, tak snadno nahraditelné úředníky, potřebujeme?