Na čem nejvíc záleží při výběru nového zaměstnání

Je skoro nemožné vědět předem, co vám přinese nové zaměstnání. Nicméně v mnoha případech můžete zachytit určité signály, zda to které pracovní místo je pro vás vhodné, nebo ne. Ve hře je pět faktorů.

1. Lidé. I když je vše v novém zaměstnání perfektní, pokud vám není příjemné pracovat s kolegy, pak se takové místo může stát utrpením.

Hledejte takové zaměstnání, které vám umožní sdílet se svými spolupracovníky hodnoty a standardy chování. Záleží třeba na tom, jak otevření jsou při hodnocení vaší práce či zda se na poradách dovedou i zasmát. Pokud vám nové místo nesedí a musíte pořád předstírat, pak je to zabiják kariéry. Čím dříve si na pracovišti najdete "své lidi", tím to bude s vyhlídkami vaší kariéry lepší.

2. Náročnost. Může být jistě přitažlivé najít si zaměstnání, v němž podle svého očekávání dokážete vyniknout. Zaručený úspěch je jistě skvělý, ale zároveň by každé místo mělo být i výzvou. Měl byste si uvědomit: "Většinu práce zvládnu, ale jsou tu jisté schopnosti a znalosti, které to místo vyžaduje, a já je ještě nemám. Tady se mohu něčemu naučit." Takový přístup vám dává šanci dále se zdokonalovat.

3. Volba. Pokud si zvolíte náročné místo, umožní vám to růst. A pokud se vám to podaří, pak vám to pomůže i při hledání nového místa v případě, že se rozhodnete pro odchod z organizace. Vaše dosavadní zaměstnání by vám mělo poskytnout renomé, které si můžete odnést s sebou do nového místa, ať už jsou to zkušenosti z prestižního podniku či třeba manažerská pozice v malé začínající firmě. Některé podniky otevírají - nebo zavírají - dveře kvůli vaší reputaci.

4. Vaši blízcí. V průběhu kariéry si všichni vybíráme místo, které odpovídá i potřebám dalších lidí. To nemusí být nutně špatné, pokud si ovšem uvědomíte důsledky toho, že tyto ohledy na jiné berete. Jsou tu nesčetné případy, kdy si lidé zvolili určité zaměstnání, protože jejich manželé či manželky chtěli, aby měli méně služebních cest nebo vůbec žádné. Pracovník, který se přizpůsobí partnerovi, může ztratit šanci být povýšen.

Tvrdou realitou ovšem je, že se závislosti na partnerovi nelze vyhnout. Čím je člověk starší, tím víc se život a vztahy stávají složitějšími. Proto si musíte explicitně uvědomit, proč a pro koho volíte nové pracovní místo.

5. Pracovní náplň. V každém zaměstnání jsou špatné dny nebo období a někdy se stává, že pracujete jen proto, abyste to přežil. V každém zaměstnání je však vždy něco, co máte rádi. Zákazníky, cestování, kamarádství, prostě něco, proč se vám chce každý den jít do práce. Někdy to bývá výzva náročného pracovního místa, co vás láká.

Každé zaměstnání má své vzestupy a poklesy, ale pokud vás práce alespoň zčásti nevzrušuje, najděte si smysluplnější místo. Když hledáte zaměstnání, uvědomte si, že je to proces, který vyžaduje čas, experimentování a trpělivost. Vyberte si takovou práci, abyste ji mohl sdílet s lidmi, které máte rád, a můžete do ní dát všechno. Pokud jsou všechny tyto předpoklady splněny, pak si můžete být jisti, že je to pro vás to nejlepší pracovní místo.



Václav Havel: Jednou budem dál

Ve známém americkém spirituálu se zpívá, "jednou budem dál" a já si kladu otázku: Jak bude naše země vypadat za dalších dvacet let? Budem dál? Věřím, že budeme. Co to ale konkrétně znamená? Podělím se s vámi o svou představu.

Především budeme mít, jak doufám, novou ústavu, která, vycházejíc z nabytých zkušeností, trochu pozmění strukturu ústavních institucí, bude v několika drobnostech jednoznačnější, a která některé důležité další ústavní normy nebo aspoň jejich základní body přijme jako své integrální součásti. Její první částí samozřejmě bude Listina základních práv a svobod. Budeme mít nový volební zákon. Do stovek zákonů, jejich novel a příslušných "přílepků" bude už viditelně vnášen pořádek. Budeme pochopitelně s Evropskou unií sdílet i její Listinu, artikulující okruh základních civilizačních hodnot a ideálů, k nimž se Evropa hlásí.

Mravní řád na prvním místě

To všechno, samo o sobě, stále ještě respekt k těmto hodnotám nezaručuje. Právnímu řádu musí předcházet řád mravní. Důležité proto je, aby sdílené hodnoty byly brány celou společností co nejvážněji a byly přijímány jako ukazatelé dobrého směru na všech rovinách lidského soužití. Což předpokládá trvalé pěstování mravního cítění nás všech nebo prostě slušnost. Všichni mohou v této věci něco dělat. Nejvíc ale ti, kteří jsou nejvíc vidět, či jejichž počínání nejvíc ovlivňuje společnost. Nebude například myslitelné, aby politici soudili Ústavní soud, nebo se před volbami podbízeli voličům apelem na jejich předsudky nebo se navzájem špehovali. Duchovní život, vědecké bádání, zbožnost, kultura a vzdělanost nebudou už jen nějakou "nadstavbou", jak jsou chápány dnes, ale budou vnímány jako výraz bytostné potřeby člověka. Tedy něco, co mu pomáhá být lépe člověkem.

Základem demokracie je občanská společnost. Jsou to nejrůznější typy sebestrukturace společnosti zdola, tedy tvorba a práce institucí do jisté míry samostatných, nezávislých plně na státu. Jde o život spolkový, život akademický, neziskové organizace, církve, odbory, ale v určitém smyslu i o samosprávu komunální i krajskou. Člověk je tvor společenský a občanská společnost mu umožňuje svobodně se sdružovat s jinými, a tudíž tvořivěji či autentičtěji žít. Zároveň významně přispívá ke stabilitě státu. Je to totiž, mimo jiné, nejlepší obrana proti každému pokusu uzurpovat moc.

Občanská společnost se po desítiletích potlačování či neexistence rodí těžko a dlouze. Za dvacet let bude daleko rozvinutější než dnes. Stát se jí nebude bát, ale bude na ni naopak hrdý. A bude jí vycházet vstříc. Například tím, že určité procento daní budou moci občané i organizace posílat rovnou neziskovým subjektům, které si sami vyberou, tedy bez nákladného a centralistického prostřednictví státního rozpočtu.

Politika nebude sloužit stranám

Kde chřadne občanská společnost, tam chřadnou i politické strany, řekl mi před dvaceti lety jeden zkušený západní politik. Je to pochopitelné, vždyť i strany jsou součástmi občanské společnosti, byť velmi specifickými. Je to něco, co by mělo z celé občanské společnosti nasávat živiny, zpracovávat je a posléze nabízet v podobě svých programů politice, voličům, státu. Neobklopeny tímto životodárným prostředím, musí nutně chřadnout. Strany podle mého mínění dříve či později pochopí, že nejsou nějakými metastrukturami státu či jeho lehce nelegálními alternativami a že tu nejsou proto, aby kdesi v příšeří rozhodovaly o tom, co má viditelný stát udělat a za co má pak nést plnou veřejnou odpovědnost.

Věřím, že náš politický systém bude ještě zrát a zbavovat se postupně svých tradičních neřestí, dík čemuž budou strany za dvacet let daleko víc tím, čím by podle mne měly být: prostředím tvořivé politické rozpravy, v němž se rodí a zrají politické osobnosti, které pak strany nabízejí politice, respektive voličům. Strany tedy budou spíš veřejným pomocníkem státu, než jeho skrytým manipulátorem.

Trvalým problémem stran je jejich financování. Tento problém se vyřeší mimo jiné tím, že u národní banky bude existovat zvláštní fond, který povede účty všech stran. O svých zdrojích a výdajích by samozřejmě strany rozhodovaly samy, bylo by zde ale nezávislé místo, které by vklady profesionálně obhospodařovalo a řádně zdaňovalo.

Celkově tedy: politika nebude sloužit stranám, ale strany politice. V českém veřejném a politickém životě lze vysledovat zhruba dvě základní tradice: tradici řekněme masarykovskou, pro níž je otázka česká otázkou lidskou a která se hlásí k naší spoluodpovědnosti za svět, a tradici sobecky čecháčkovskou, která se dívá na všechny cizince s nedůvěrou a trvale je podezírá, že nám chtějí ublížit. Když se to smí, velmi halasně vykřikují nositelé této tradice cosi o našich blíže nespecifikovaných národních zájmech, a když se to nesmí, naopak se přihrbí, začnou se starat sami o sebe a vyčkávat, jak to všechno dopadne.

Věřím, že se u nás bude - zvlášť s příchodem nových a předchozími poměry už nepoznamenaných generací - prosazovat víc ta první tradice než ta druhá. Věřím, že za dvacet let nebudeme sklízet mezinárodní pozornost siláckým bojem s velkými státy o svůj význam, ale způsobem svého bytí na světě, mírou své spoluodpovědnosti za celek, svými dobrými nápady, které nabízíme všem do společného vlastnictví.

Odpovědností za svět rozumím mimo jiné i nelhostejnost k osudu všech, o nichž víme, že tak či onak trpí. Nemůžeme, a v tomto globálně propojeném světě obzvlášť, být lhostejní k těm, kdo jsou utlačováni, a nepodporovat ty, kteří usilují o svobodu. Nemůžeme hlásat svobodu jednotlivce a zároveň se nesolidarizovat s nesvobodnými. Nemůžeme jen proto, že se bojíme o nějaké zakázky, mlčet ke zjevnému porušování lidských práv. Dokud považujeme lidskou svobodu a lidská práva za pouhou nadstavbu materiální základny, nejsme na tom jako společnost dobře.

Země vzkvétá, ale opakujeme chyby

To se změní, protože se to musí změnit. Před dvaceti lety jsem řekl, že naše země nevzkvétá. To bych dnes už říct nemohl. Naše země vzkvétá. Ale občas dost divně.

Všimněme si jen její viditelné tváře: velké kusy naší krajiny podléhají jakémusi zvrácenému stavebnímu běsnění, které rozsévá po zemi nové a nové přízemní velkosklady, ohromná parkoviště, nákupní haly, průmyslové zóny, skládky, zábavní zóny, hypermarkety. Kolik krajiny zanecháme svým potomkům? A kde se berou tak báječné vztahy mezi globálními firmami a zvolenými zastupiteli, kteří schvalují územní plány?

Mohl bych mluvit o dalších věcech. O pozvolném upadání kvality masově vyráběných produktů zahaleném do hávu zdánlivě pestré nabídky, o nenápadném rdoušení malých soukromých živností a obchůdků, této tradiční bašty sociální sebekontroly i skutečné originality zboží. Mohl bych mluvit o tom, jak spotřebováváme stále víc energie a ještě se tím chlubíme, místo abychom jí stále dovedněji šetřili, nebo o tom, jak se dost nesmyslně chceme stát energetickou velmocí, které nevadí, že kvůli zisku si znetvoří krajinu. Mohl bych mluvit o tom, jak z jakýchsi pseudovlasteneckých důvodů komplikujeme život tisícům svých spoluobčanů lpěním na své národní měně. Nebo o tom, jak málo si všímáme, kdo - skryt za někoho, kdo je skryt za někoho, kdo je skryt za někoho - se snaží ovládat v naší zemi různé infrastrukturní sítě či strategické subjekty nebo stavby a nenápadně tím získávat nad námi kontrolu. To by se měl údajně svobodný občan nakonec zase bát promluvit z obavy, že ho uslyší ucho nějakého velkého bratra?

Je zkrátka cosi divného, ba až nebezpečného na způsobu, jímž naše země vzkvétá. Nepoučili jsme se, opakujeme chyby, které jiní mají dávno za sebou. Chceme hrát hru, ale bojíme se jí dát pravidla. Slušnosti ubývá, krade se, a když někdo řekne, že se krást nemá, sklidí posměch.

Ale i naše společnost prozírá. Bude se to postupně měnit. A už k tomu nebude naštěstí třeba revoluce.

V roce 2029 budem dál.

Pravda a láska musí zvítězit nad lží a nenávistí!


Václav Havel
Autor je bývalým prezidentem ČR