Opravdu se lidé ve vedoucích pozicích musejí změnit k horšímu?

Celý svůj život jsem zasvětil studiu vůdčích osobností a vždy jsem se zajímal také o vztah mezi mocí a postavením. Mimo jiné také o to, jak nabytí moci nebo dosažení určitého postavení lidi mění.

Za mlada jsem slýchával historku o cestě jistého velmi prominentního bankéře z našeho města na tamní letiště. V autě s ním jel můj známý. Ten, když cestou míjeli chudé čtvrti, nevěřil vlastním uším. Bankéř se podíval z okénka a s povýšeneckým gestem ruky s pečlivě pěstěnými nehty prohodil: "Jak může někdo žít v takových podmínkách?" Neměl vůbec tušení, že ti lidé potřebují na všechno peníze - posekání trávy, nátěry domu nebo oprava rozbitého okna něco stojí. Musejí koupit sekačku, barvu a štětce, sklo do okenního rámu a výdaje na tyto věci ubírají z peněz na jídlo a nájem. Bankéř byl úplně odtržen od světa ostatních lidí, zejména těch, kteří neměli takové štěstí, nebyli tak mocní nebo tak "důležití".

A co to má společného s vůdcovstvím a jeho vztahem ke světu byznysu? Hodně. U vůdců z obchodního světa jsem toto odtržení od reality pozoroval mnohokrát. Většinou šlo o jedince, kteří nedokázali pochopit, proč jejich podřízení nejedou naplno nebo nejsou ochotni přinášet osobní oběti nutné k uskutečnění vůdcových agresivních plánů na snížení nákladů či zvýšení efektivity.

Pamatuji si na jednání, k němuž jsem byl před lety přizván na žádost generálního ředitele jisté firmy působící v leteckém průmyslu. Ten nechápal, že "jeho lidem to prostě nedochází". Celý obor procházel krizí a on, aby zachránil podnik, musel sáhnout po drastických úsporných opatřeních. Na jednání to chtěl probrat s vedením své divize, ode mne pak žádal zhodnocení, jak svou představu prezentoval a jak byla přijata.

Mítink probíhal v tehdy nejluxusnějším hotelu v Beverly Hills, po něm následovala bohatá večeře. U snídaně se měly shrnout závěry. Konala se v deset ráno, protože generální ředitel neměl nikdy schůzky před desátou. Potom jej řidič v BMW odvezl k soukromému tryskáči. Když jsme se později znovu sešli v jeho kanceláři, řekl jsem mu o rozporu mezi jeho osobním profesním chování a tím, co žádal po svých podřízených. On však nechtěl vůbec rozumět. "Právo na tyto věci jsem si zasloužil a oni to prostě budou muset přijmout!" řekl mi. To bylo naposledy, co jsem s ním mluvil. O rok později jsem se dozvěděl, že svou firmu prodal konkurenci, protože nedokázal zvrátit negativní vývoj.

To všechno má spojitost i s vámi, ať už jste ve vedoucím postavení, nebo se vůdcem teprve stáváte. Lídři se s takovým chováním nerodí, postupně se k němu dopracovávají tím, že ztrácejí kontakt s lidmi, jež vedou. Je to pozvolný sestup končící kariérní destrukcí. Ta se projevuje nejdříve tak, že člověk neustále chodí pozdě na schůzky, soustavně druhé přerušuje, na poslední chvíli ruší nebo mění termíny schůzek. S tím, jak lidé získávají větší moc a dosahují vyššího postavení, bývá obvyklé, že se mění i jejich chování, ale nezbytně to nemusí být změna k horšímu. Zběžně mě napadá třeba případ Billa Gatese.

Nejsilnějším charakteristickým rysem vůdce je schopnost udržet si objektivní obraz sebe sama. S tím souvisí také znalost vlastního chování a jeho dopadu na druhé - a doufejme, že také moudrost nezbytná k empatickému vedení. Všichni nyní bojujeme s výzvami globalizace a podnikání v 21. století, proto nebyla potřeba empatických lídrů nikdy větší. Jak dobře si ve své roli generálního ředitele, šéfa odboru, manažera nebo vedoucího týmu uvědomujete potřeby vlastního rozvoje vy? Právě teď je ten správný okamžik zastavit se a zamyslet nad touto otázkou. Dříve než na vás přijde řada s povýšením, anebo zbavením funkce, anebo předtím, než vás stihne ještě horší osud.


Pepper de Callier
předseda Bubenik Partners


******************

Počítač, o němž bylo zakázáno vědět

Mohla to být dramatická scéna. Ve filmu by se neobešla bez temného hudebního doprovodu a tvrdých pohledů velícího důstojníka. Bylo léto po vyhrané válce a konstruktér Tom Flowers podle rozkazu vlastnoručně pálil plány prvního počítače světa. Ten mezitím rozbíjeli pneumatickým kladivem.

Mohla to být dramatická scéna, ale možná nebyla. Flowers byl disciplinovaný voják, a také není jisté, zda už v tu chvíli chápal epochální význam své práce. Počítač Colossus nikdy nikdo nezamýšlel jako univerzální počítací stroj, ale jako pomůcku k luštění německých šifer.

O pár let později, kdy Američané Mauchly a Eckert získali díky svému stroji ENIAC slávu i komerční úspěch, možná uvažoval jinak, ale nebylo mu to nic platné. Britské výzkumné středisko v Bletchley Park je dnes známo po celém světě jako nejúspěšnější kryptoanalytické pracoviště všech dob, především díky rozluštění kódu německého šifrovacího stroje Enigma.

Britové pod vedením geniálního Alana Turinga nasadili proti stroji stroj a prolomili tak tajemství, na jehož nedotknutelnost druhá strana plně spoléhala. Enigmu pomohly rozluštit jednoúčelové počítače, jež zkrátily čas potřebný na vyzkoušení možných šifrovacích klíčů. Britové navázali na léta práce polské rozvědky a jejího matematika Mariana Rejewského, který Enigmu prolomil jako první.

Němci však používali i jiné typy kódování. K nim patřila šifra Lorenz, jež sloužila ke komunikaci uvnitř nejvyššího velení, hlavně mezi Hitlerem a jeho přímými podřízenými. Na šifru Lorenz se technika používaná proti Enigmě nehodila. Matematik Max Newman však v Bletchley navrhl na základě teoretických prací Alana Turinga stroj, jenž by bylo možné nastavit na řešení rozmanitých problémů - tedy programovatelný počítač. Postavil jej pak s konstruktérem Tomem Flowersem.

Výsledkem byl elektronkový počítač Colossus, uvedený do chodu v prosinci 1943. (Mauchly a Eckert zprovoznili ENIAC až o dva roky později.) Colossus skutečně pomohl rozluštit Hitlerovu šifru, takže Britové mohli pravidelně číst korespondenci z nejvyšších vojenských kruhů nepřítele. Po válce se v Bletchley likvidovalo kvůli utajení a destrukci neušel ani Colossus. Poslední dva kusy spolu s dokumentací byly zničeny roku 1960. Ti, kdo na projektu pracovali, byli zbaveni závazku mlčenlivosti až po dvaceti, někteří dokonce po třiceti letech. Po celou tu dobu nesměl nikdo nahlas promluvit proti učebnicovému tvrzení, že prvním počítačem světa byl ENIAC. (Z jiných důvodů, ale zcela stejně se mlčelo také o počítačích, jež v Německu za války stavěl Konrad Zuse.)

Po odtajnění už tento detail zajímal kromě historiků málokoho dalšího. Přesto neškodí si připomenout, že skutečný první počítač světa byl elektrickým vojákem velké války - a že ji pomáhal vyhrát na té správné straně.


Petr Koubský
IT analytik


************************
přesuny výrob

Zatímco v 50. letech bylo v USA na 30 firem, které vyráběly televizní technologie, v roce 1987 zbyla jen jediná – ZENITH. Když rozmontujete počítač, do jehož monitoru právě teď koukáte, snadno zjistíte, že asi 95 % součástek v něm je z Číny, Japonska nebo přilehlých států.

Jenomže ekonomika je hlavně o tom, že se věci a peníze otáčejí. Lidé pracují, vydělávají za svou práci peníze a za ty peníze si zase koupí jiné věci, které se vyrábějí v dalších továrnách.

Jenomže s odsunem výroby z Ameriky spolu s ní odcházela i práce. Střední třída, nejpočetnější skupina obyvatelstva začala chudnout. V 80. letech vyhlásil president REAGAN tzv. ekonomiku služeb.

O co šlo? Byla uměle vytvořena pracovní místa ve sféře služeb a ta byla zaplňována nezaměstnanými z výroby, kterých rychle přibývalo. Tím, že si všichni budou navzájem prát prádlo, půjčovat videokazety nebo podávat na sebe žaloby se ale stát neuživí !

Odchodem výrobních odvětví také klesala konkurenceschopnost Ameriky. Tak se stalo, že Čína, která vyrábí výrobky pro půl světa začala vzkvétat, zatímco Amerika, kde se vyráběly zbraně a speciální výrobky pro pár speciálních zákazníků chudla.