Jak vám média dokážou zničit život

V jednom ze svých minulých textů jsem se pozastavoval nad mimořádně necitlivým výrokem náměstka ministryně spravedlnosti Marka Görgese vůči osobám, které byly neoprávněně vazebně stíhány.

K mému velkému překvapení se paní ministryně Kovářová a pan Görges následně zachovali na zdejší poměry naprosto nestandardně - uznali chybu a učinili první kroky k nápravě.

Myslím, že stojí za pozornost, že kromě obecných sympatií k tomuto kroku jim jejich postup nikterak neubral na důstojnosti či jinak jim neublížil. Bylo by fajn, kdyby se obdobně, a nejen v tomto případě, zachovali i další účastníci takovéhoto atentátu na lidskou důstojnost a duševní zdraví, tj. média.

Například v již notoricky známé kauze exnáměstkyně Věry Jourové jsme mohli její výslechové protokoly číst de facto on-line na internetové verzi jednoho známého českého deníku. I když redakce se může schovávat za fakt, že oni ji přece nezavřeli - to policie a státní zastupitelství - těžko jim někdo odpáře, že bezohledně a naprosto nekriticky jim u toho minimálně svítili. Žádné pochybnosti nad postupem policie, státního zastupitelství a posléze soudu.

Žádná kritická analýza, snaha položit si základní otázky, které by měly napadnout průměrně inteligentní tykev, naprostá nevůle vymknout se z otroctví cesty, kterou novináři vykolíkovali ti, kteří jim pouštěli účelově vyselektované materiály.

Mimochodem, to je také zajímavý jev. Média obecně mají u nás velmi odtažitý vztah ke státu a jeho úředníkům. Tento většinově sdílený přístup se však jako mávnutím kouzelného proutku změní, pokud jim něco domněle zásadního podstrčí státní úředník s krycím jménem policista. Ochota některých médií nechat se manipulovat, respektive ničit bezohledně a často naprosto bez znalosti souvislostí život člověka, který jen shodou okolností upadl pod kola domnělé spravedlnosti, je fascinující.

Už roky čekám, kdy se najde redakce, která se vydá po stopách motivací lidí, kteří tak snadno ničí pověst těch, které nedokážou usvědčit. Jenomže pátrat, hledat a vyptávat se stojí vydavatele spoustu peněz a dotyčného žurnalistu mraky práce a přemýšlení. Opsat ze spisu cíleně vyňatý, a proto přečasto manipulativní dokument, umožňuje předstírat objev kauzy celkem bezpracně a lacině.

Nicméně, a to i vzhledem k výraznému poklesu nákladu seriózních deníků, mám pocit, že takovýto přístup je pastí. Povrchní čtenáře takovéto kauzy nezajímají, a ty kriticky myslící zjevná jednostrannost neuspokojuje.


Radek Pokorný
advokát Pokorný, Wagner & spol





Děti a vnoučata se budou za deset let (možná) ptát: ODS? Co to bylo?

To nic, děti, to byl jen takový dějinný výstřelek nepoctivosti v období naivismu mezi komunismem a Velkým Bratrem (ať už euro- nebo amero-), když se tehdy v celé zemi na chvíli zhaslo a nikdo se nedíval. To se to panečku kradlo, ve velkém. Dokud bylo co a bylo z čeho uplácet své režimní příznivce. Když se vše rozkradlo, pak to celé skončilo a příznivci se bez gáže rozutekli. Jako tomu bylo ostatně i u předchozího režimu.
Zůstal opět jen sirný smrad jako od ďábla.

A celé to netrvalo ani dvacet let. To je ve srovnání s jinými stranami hodně málo. Taková chvilková stranička, pár hamižných dobrodruhů, která se sešla, stranička bez historie, bez identity, bez jasné náplně, a kromě žraní a kradení víceméně bez cíle.
Prostě jen další ušmudlaná éra vlády zase jedné další totalizační zlodějské partaje rádoby "elit", resp. podnikatelsko-barokních buranů, éra, která si tak jako jiné před ní hrála naoko a formálně na demokracii, zatímco v reálu šlo zase jen o mafiánskou oligarchii, dokonce těch samých recyklovaných osob. Prostě jen epizodka v už tak prapodivných dějinách banánového Čechistánu.