Zrušte hodnotící pohovory

Minulý týden kanceláří prolétl mail, ve kterém nás personální oddělení požádalo o zaslání návrhů na zlepšení našeho systému hodnocení. Můj návrh je jednoduchý až triviální - prostě ho zrušte.

Pokud mám nějaký nápad, jak zlepšit organizaci našich novin, obracím se rovnou na ty, kteří s tím mají co do činění. Špína se přece nemá prát venku, že? Jenže přijde-li na hodnocení, prádlo všech společností je pokryto špinavými skvrnami stejně hustě jako to naše.

Během posledních 30 let jsem prošla milionem hodnotících pohovorů. Pro tyto pohovory, které jsou občas nazývány "rozhovor o dalším kariérním růstu", jsem vyplnila už stohy formulářů a absolvovala pohovory u stolu, na sofa i během jídla.

Ale ani jeden z nich mi nepřinesl žádný poznatek o mně samotné. A nejenže jsem si z nich nic neodnesla, nevzešel z nich žádný konkrétní výsledek. Celé mi to vždycky připadlo spíš jako nějaká mocenská šaráda, která ovšem, oproti běžné společenské hře, trpí třemi vážnými nedostatky: nejsou v ní k dispozici masky, na hádanky neexistuje správná odpověď a ani to není velká zábava. Normou je dobrá hodinka trýznivé konverzace, během níž jste nuceni překousnout nestravitelný mix chvály a kritiky, která se týká dávno zapomenutých událostí. Tohle demotivující divadýlko ve vás zanechá jeden velký zmatek: Dělám svou práci dobře? Pak váš formulář založí do šanonu, což ve vás vyvolá lehce paranoidní pocit - jakkoliv ze zkušenosti víte, kolik pozornosti je takovým materiálům věnováno.

Moje jediné štěstí je, že jsem pokaždé byla jenom na jedné straně barikády. Nikdy jsem nemusela hodnotit ostatní. Říkat jim, že jejich výsledky jsou přece docela dobré, protože se nechcete pouštět do kritiky jejich slabých výsledků, musí být ještě úmornější. Mám přítelkyni, která pracuje ve velké společnosti a která každý rok jeden celý měsíc tráví hodnotícími pohovory se členy svého týmu. Pochvaluje si, jak systém vylepšili: prý už není nutné lidi cpát do kategorií "vynikající pracovník", "dobrý pracovník" a podobně. Namísto toho používá tajemné kategorie typu "umění vlivového působení" a "schopný holistických inovací".

Kamarádka připouští, že tento systém, který se týká téměř 100 tisíc jejich zaměstnanců, je totálně idiotský. Jenže když jí říkám - tak ho tedy zrušte, vypadá zaskočeně. "Vyloučeno," říká. "Všichni by si mysleli, že kašleme na rozvoj našich lidí."

Všichni asi přece jen ne. Samuel Culbert, kalifornský profesor byznys administrativy, vystoupil minulý týden v rádiu s tím, že hodnotící systémy jsou nesmysl. Řekl doslova, že jsou pozůstatkem zastaralého modelu řízení a udržují se doposud jenom proto, že jsou výborným nástrojem zlých manažerů k znejisťování lidí, a také proto, že HR manažeři si, co se týče metod sběru informací, nezadají s agenty KGB. Culbert místo nich nabízí jiné řešení, které popsal ve své nové knize Get Rid of the Performance Review (Zbavte se hodnocení). Podle něj by šéfové a podřízení měli mít pravidelná setkání, během nichž se šéf bude ptát třeba takhle: "Jak vám můžu usnadnit vaši práci, která je součástí naší společné věci?"

Je to fantastický nápad. Jediná potíž je v tom, že nějak neodráží svět, ve kterém se pohybuji; takhle manažeři nemluví ani neuvažují. Tragické na současném systému je, že manažerům umožňuje myslet si, že své lidi řídí. Pokud by se však od něj oprostili, možná by někteří z nich mohli vzít věci do svých rukou. Pak by možná dokázali říct "Tohle se vám povedlo" a "tohle jste nezvládl" ve chvíli, kdy se to zrovna stalo.


Lucy Kelaway
poradkyně Financial times