Jak spolehlivě zabít nový nápad

Přijít s opravdu skvělou kreativní myšlenkou a následně ji uvést do života není vůbec snadné. Nástrah, které číhají v průběhu procesu, je víc než dost. John Hunt, celosvětový kreativní ředitel TBWA, ve své nové knize "Umění myšlenky" uvádí řadu zásad a přístupů, které tvůrčímu procesu pomáhají a naopak i mnoho faktorů, které ho umí pohřbít.

Mezi největší "zabijáky" kreativity patří na prvním místě sami lidé, kteří ve firmě působí. Pokud jsou přesvědčeni, že v minulosti bylo lépe a že žádný nápad nemá dostatečnou sílu posunout firmu vpřed, pak nejen že sami žádný nový nápad nepřinesou, ale zároveň odradí od případné invence i své tvůrčí kolegy.

Entuziasmus ale mnohdy svým zaměstnancům bere sama firma podmínkami, které pro ně vytváří. Pokud lidé dlouho setrvávají na jednom místě, začnou se pohybovat ve vyjetých kolejích a v jejich slovníku často uslyšíte slova jako "konzistence" nebo "kontinuita", kterými nahrazují slovo "zvyk".

Vnitropodniková kultura se odráží i v přístupu k těm, kdo s novými nápady přicházejí. Vysmějete-li se autorovi za nedokonalost jeho nápadu nebo za to, že nemá "oficiální" předpoklady v podobě věku, vzdělání nebo pozice, nikdy se ve své firmě opravdového kreativního prostředí nedočkáte. Stejně tak, pokud věříte tomu, že čím více manažerů na seniorních pozicích se sejde, tím je větší pravděpodobnost, že vymyslí něco převratného. Stejným klišé je i víra, že čím více času bude na zrod nové myšlenky vyčleněno, tím lepší nápad vznikne. Opak bývá často pravdou.

Další ze zabijáků nových nápadů souvisí s lidskou přirozeností, kterou je pracovat s lidmi, se kterými si rozumíme. Rozumíme si ale především s těmi, kteří uvažují podobně jako my. Jenže nápady se rodí především z diskuze.

Ani když vznikne dobrý nápad, není ještě vyhráno, protože může přijít někdo, kdo ho zpochybní, nejčastěji se tak děje s odvoláním na nějaký zcela "logický" důvod, proč nápad nebude fungovat. Odvykli jsme totiž věřit svým instinktům, a namísto toho se snažíme každé naše rozhodnutí opřít a zdůvodnit pomocí fakt. S tím souvisí i další novodobá lidská přirozenost, kdy se obklopujeme informacemi s vírou, že nám pomohou najít nové nápady nebo se správně rozhodnout. Informace tak zaměňujeme za nápad.

A nakonec, sebelepší myšlenka nemá šanci na život, pokud ji nevezmou lidé za svou. Řada skvělých nápadů ztroskotá na tom, že ve firmě neexistuje politická vůle k jejich prosazení. Co z toho plyne? Pokud nechcete, aby se z vaší firmy dobré nápady vytrácely, nedávejte prostor zabijákům kreativních myšlenek.


Radek Dráb
ŘEDITEL TBWA








Co s tím?

Sestěhovali nás do openspacu a posadili ke mně kolegu, se kterým jsem vždycky velmi dobře vycházela. Je to veselý chlapík, který vám na rozdíl od jiných nemá tendenci kazit náladu. Problém ale nastal, když ho posadili za můj paraván. Nejenže ho teď každodenně můžu pozorovat, jak se šťourá v zubech, mám také skvělou možnost vyslechnout si desítky jeho soukromých telefonických hovorů, v nichž haleká na toho druhého na konci drátu a vypráví trapné vtipy. Říkala jsem si, že bych zašla za šéfem, aby nás "rozsadil"...

Své otázky týkající se problémů v práci směřujte na poradna@economia.cz.


Personalista: Nechte se rozsadit

Pavel Kačán, senior manager ze společnosti Manpower říká: Mnohé průzkumy už prokázaly, že prostory openspace snižují produktivitu práce, a to z mnoha důvodů. Problém, se kterým se potýkáte vy, do nich spadá. Na jedné straně je váš kolega, který si v pracovní době vyřizuje osobní telefonáty, na druhé straně je pracovně nevyhovující prostor, v němž se vzájemně zaměstnanci ruší. Stěhování do vhodnějších prostor pravděpodobně u svého zaměstnavatele nedosáhnete, musíte tedy problém vyřešit v rámci daných možností.

Nevidím jako ideální rovnou jít za vaším nadřízeným, v žádném případě by to neprospělo vztahům s kolegou, potažmo se všemi ostatními kolegy, i když byste na to měla nárok. Jako první krok bych doporučil nejdříve upozornit přímo vašeho hlasitého kolegu. Mile, ale důrazně mu oznamte, že vás při práci ruší jeho soukromé hovory. Když se situace nezlepší, můžete požádat svého nadřízeného o jiné uspořádání pracovního prostoru, openspace mnoho možností nenabízí, ale přece ho lze do určité míry přizpůsobit - centrovat k sobě pracovníky, kteří více telefonují, a na jiné místo ty, jež mají tichý chod svých úkolů.

Až jako poslední krok bych viděl možnost informovat nadřízeného o soukromých hovorech vašeho kolegy. Zamyslete se také nad tím, zda jste vůbec schopna v openspacu pracovat. Pokud ne, můžete se poohlédnout po jiném zaměstnání."


Poradce: kupte si špunty do uší

Martin Vosecký, poradce ze společnosti Catro, říká: "Nešťastná interpretace myšlenky open space způsobuje, že celá řada lidí má těžší zaměstnání, než si kdy mysleli, že budou mít. A to jen proto, že vidí, slyší a cítí věci, které nemají vidět, slyšet a cítit a které se v tom původním konceptu té lucidní myšlenky open space neměly nikdy objevit. Přesto máte před sebou celý svět možností.

Pojďme si vyjmenovat jen některé z nich. Mezi nimi si jistě vyberte tu, která pasuje právě k vám.

Vezměte kolegu na oběd a promluvte si s ním. Možná si ani neuvědomuje, že jeho stále dobrá nálada může být někdy na obtíž.

Pokud neuspějete, zkuste to naťuknout u šéfa. Pokud jste s ním zadobře, požádejte ho, aby ho nechal přesadit jinam, nebo se můžete pokusit přestěhovat vy.

Osobně bych to řešil pragmaticky. Než si zvyknete, kupte si špunty do uší, či sluchátka. Tak tento častý problém řeší spousta lidí, kteří se po celou pracovní dobu musí dělit o životní prostor s mnoha kolegy. Situaci, která nastala současně s přesazením vašeho kolegy k vám, můžete také brát jako signál ke změně ve zcela pozitivním smyslu. Možná byste se sebou měla konečně něco udělat nebo se o to aspoň pokusit. Přesvědčte šéfa, aby vás přeřadil nebo povýšil. V krajním případě nepanikařte a vymyslete způsob, jak se elegantně nechat vyhodit."