Václav Havel: Krize? Velmi výchovné znamení
Dámy a pánové, vážení přátelé, srdečně vás všechny vítám na letošní konferenci Fora 2000 a pevně věřím, že čas, který tu strávíte, nebudete považovat za ztracený.
Vím sice o bezpočtu vážnějších problémů s lidskými sídly na této planetě - od chudinských slumů lemujících asijské či jihoamerické megapole až po města po zemětřeseních a povodních - začnu však,
dovolíte-li, trochu
osobně.
Když jsem před mnoha lety jel autem z Prahy do naší venkovské chalupy ve východních Čechách, trvala cesta z centra města k tabuli, která označovala jeho konec, přibližně patnáct minut. Pak byly
louky, lesy, pole a vesnice. Dnes jedu z Prahy toutéž cestou dobrých čtyřicet minut i déle, aniž někde poznám, jestli jsem město už opustil, nebo
nikoliv.
To, co bylo donedávna jasně srozumitelným městem, ztrácí dnes své hranice a s nimi také svou identitu. Je to totiž obrostlé ohromným věncem čehosi, o čem nevím, jak to nazvat. Město tak, jak tomu
slovu rozumím, to není, ba ani předměstí a tím méně vesnice. Mimo jiné proto, že to nemá ani ulice, ani
náves.
Jsou to nahodile rozhozené ohromné přízemní velkosklady, supermarkety a hypermarkety, prodejny aut i nábytku, benzinové pumpy, stravovny, ohromná parkoviště, osamělé vysoké domy ke kancelářskému
pronajmutí, skládky všeho možného i jakési soubory vilek, které si jsou sice blízko, ale přesto jsou beznadějně osamělé. A mezi tím vším - a to mi vadí nejvíc - jsou veliké kusy země, které nejsou
ničím, to znamená ani loukou, ani polem, ani lesem, ani pralesem, ani smysluplným lidským
osídlením.
Občas lze v tomto těžko pojmenovatelném prostoru vidět architektonicky krásný či originální dům, ten je však jen oním proslulým kůlem v plotě; není včleněn do žádných souvislostí, není ničemu blízko,
ani ničemu daleko, prostě jen
trčí.
Čili: někdo trvale dopouští, aby naše města nekontrolovatelně likvidovala okolní krajinu, přírodu, tradiční cesty, aleje, vesničky, mlýny, klikaté potůčky a na místě toho všeho budovala jakousi
gigantickou aglomeraci, která anonymizuje život, trhá sítě přirozených lidských společenství a útočí svým internacionálním uniformismem na všechnu jedinečnost, identitu či různorodost. A pokud se
pokouší něco místního či originálního napodobit, působí to vesměs dost podezřele, protože se pozná, že jde o účelový falzifikát. Vzniká nový typ už dříve popsaného existenciálního úkazu: bezbřehá
konzumní kolektivita rodí nový typ
samoty.
My, první globální ateistická civilizace
Z čeho vzniká a proč se dál a dál prohlubuje celý tento neblahý vývoj? Jak je vůbec možné, že člověk takto nesmyslně zachází nejen s krajinou, která ho obklopuje, ale se samotnou planetou, kterou je
mu dáno obývat? Víme, že se chováme sebevražedně, a přesto se tak chováme. Jak je to
možné?
Žijeme v první vskutku globální civilizaci. To znamená, že cokoli se na její půdě zrodí, může velmi rychle a snadno obepnout celý svět.
Žijeme ovšem i v první ateistické civilizaci. Tedy v civilizaci, která ztratila vztah k nekonečnu a věčnosti. Proto má u ní vždy převahu zisk krátkodobý nad ziskem dlouhodobým. Důležité je, zda se
nějaká investice vrátí do deseti či patnácti let, méně důležité je, jak poznamená život našich potomků za sto
let.
Nejnebezpečnějším rysem této globální ateistické civilizace je ovšem její pýcha. Pýcha kohosi, kdo je samotnou logikou svého bohatství veden k tomu, aby přestal ctít dílo přírody i našich předků, aby
je přestal ctít z principu a ctil je nanejvýš jako další možný zdroj
zisku.
A skutečně: proč by se měl developer namáhat se stavbou patrového skladu, s nímž jsou jen potíže, když může mít kolik chce země a stavět si tudíž jednopodlažní sklady podle libosti? Proč by se měl
trápit otázkou, zda se jeho objekt hodí k lokalitě, kde ho staví, když k ní vede nejkratší cesta a je u ní možnost postavit ohromné parkoviště? Co mu je po tom, že mezi stánkem jeho a sousedním je
stepní nicota? A co mu je konečně do toho, že z letadla vypadá město stále víc jako do všech stran metastazující nádor, k čemuž on účinně přispívá? Proč by se měl vzrušovat kvůli několika desítkám
hektarů, které ukrajuje z půdy, kterou mnozí vnímají stále ještě jako samozřejmý rámec své
domoviny?
Cítím za tím vším nejen globálně se šířící krátkozrakost, ale i nabobtnalé sebevědomí této civilizace, k jejíž bytostné výbavě patří i pyšná idea, že všechno víme, a to, co nevíme, se brzy dozvíme,
protože víme, jak na to. Jsme přesvědčeni, že tato naše domnělá vševědoucnost, zaštiťující se závratným vývojem vědy a techniky a vůbec racionálního poznání, nás opravňuje sloužit čemukoliv, co je
prokazatelně účelné. Anebo co prostě přináší měřitelný zisk. Co způsobuje růst a růst růstu a růst růstu růstu, včetně růstu
aglomerací.
Mizí respekt k tajemnství i pokorná úcta
S kultem měřitelného zisku, prokázaného pokroku a viditelné účelnosti mizí ovšem respekt k tajemství. A s ním i pokorná úcta ke všemu, co nikdy nezměříme a nepoznáme. Jakož i bolestivé tázání po
nekonečnu a věčnosti, těmto donedávna nejdůležitějším horizontům našeho
konání.
Úplně jsme zapomněli na to, co věděly všechny předchozí civilizace: že nic není samozřejmé.
Myslím, že nedávná finanční a ekonomická krize byla velmi důležitým a ve své nejhlubší podstatě vlastně velmi výchovným znamením pro soudobý svět.
Většina ekonomů se přímo nebo nepřímo spoléhala na to, že svět včetně lidského počínání je víceméně pochopitelný, vědecky popsatelný a tudíž předvídatelný. Tržní ekonomika a všechny její právní rámce
počítaly s tím, že víme, kdo je člověk a jaké cíle sleduje, jaká je logika chování bank a firem, co dělá akcionářská veřejnost a co lze očekávat od toho či onoho subjektu či
komunity.
A najednou bylo všechno jinak. Iracionalita se na nás šklebila ze všech burzovních tabulí či obrazovek. A i velmi fundamentalističtí ekonomové, kteří - jako intimní důvěrníci pravdy - byli se
skálopevnou sebedůvěrou přesvědčeni, že neviditelná ruka trhu ví, co dělá, museli najednou doznat, že se této ruce nemohou než
divit.
Doufám a věřím, že elity dnešního světa pochopí, co nám toto znamení říká.
Ovoce moderní pýchy
Vlastně to není nic zvláštního, co by vnímavý člověk nevěděl dávno. Je to varování před nepřiměřeným sebevědomím a pýchou moderní civilizace. Lidské chování není úplně vyzpytatelné, jak si mnozí
tvůrci ekonomických teorií a konceptů myslí. A tím méně počínání firem či institucí či celých komunit. Samozřejmě, že po této krizi se vynoří tisíc a jeden teoretiků, kteří dokonale popíší, jak a
proč se co stalo a jak tomu napříště zabránit. Ale to nebude výrazem pochopení zprávy, kterou nám krize dala. Spíš naopak: bude to jen další výron onoho nepřiměřeného sebevědomí, o němž tu
mluvím.
Chápu nedávnou krizi jako velmi malou a velmi nenápadnou výzvu k pokoře. Jako malou a nenápadnou výzvu k tomu, abychom nebrali všechno automaticky za samozřejmé. Dějí se a budou se dít divné věci.
Nepřipouštět si to, je cestou do pekel. Divnost, nesamozřejmost, záhada, nepředstavitelnost byly ze světa seriózního myšlení odsunuty kamsi do podezřelých kabinetů podezřelých lidí. Dokud nebudou
osvobozeny a nevrátí se do našich myslí, nebude to
dobré.
Moderní pýcha, o níž mluvím, se neprojevila v architektuře až v posledních desetiletích. Už v době meziválečné přece mnoho jinak skvělých avantgardních architektů sdílelo názor, že pouhá sebevědomá
racionální úvaha může být klíčem k novému pohledu na lidské osídlení. A tak začali plánovat různá šťastná města s oddělenými zónami bydlení, sportu, zábavy, obchodu či pohostinství, všechno pěkně
logicky infrastrukturně propojeno. Ti architekti podlehli bludné představě, že je v silách osvíceného mozku vymyslet ideální
město.
Nic takového ale nevzniklo. Ukázalo se, že smělé urbanistické projekty jsou jednou věcí a život věcí druhou a že si život začasté vyžádá něco úplně jiného, než co mu architekti nabízejí, například
městskou část jako prapodivnou propleteninu různých funkcí, kde je hřiště vedle vládní budovy a vládní budova vedle hospody a hospoda vedle činžáku a ten vedle
parčíku.
Po staletí žilo lidstvo v kulturotvorných civilizacích, což znamená, že osídlení mělo přirozený řád daný obecně sdíleným cítěním, dík němuž každý negramotný středověký kovář, měl-li ukout skobu,
neomylně ukul skobu gotickou, aniž k tomu potřeboval učitele gotiky či gotické designéry. Civilizace designérů, v níž žijeme, je jedním z mnoha sekundárních důsledků právě oné novověké pýchy, kdy si
člověk myslí, že všechno pochopil a může tudíž kompletně naplánovat
svět.
Chvála údivu
Údiv a vědomí nesamozřejmosti jsou, domnívám se, jedinou možnou cestou z nebezpečného světa civilizační pýchy.
Copak je vůbec něco samozřejmého?
Údiv nad nesamozřejmostí všeho, co tvoří náš svět, je ostatně i prvním impulzem k otázce, jaký to má všechno smysl, proč to všechno je, proč vůbec něco je. To nevíme a nikdy se nedozvíme. Není
vyloučeno, že to všechno zde je jen proto, abychom se měli čemu divit. A že my tu jsme jen proto, aby se měl kdo divit. Proč je ale vůbec zapotřebí, aby se někdo něčemu divil? A jakou alternativu má
bytí samo? Vždyť kdyby nic nebylo, nebylo by ani nikoho, kdo by to zpozoroval. A kdyby nebylo nikoho, kdo by to zpozoroval, je velkou otázkou, zda by vůbec bylo či mohlo být samo
nebytí.
Pouhých několik set světelných let od naší Země se možná někdo na podobné planetě na nás dívá dokonalým dalekohledem. Co vidí? Vidí třicetiletou válku. Už proto platí, že všechno tu stále je, že nic,
co se stalo, se nemůže odestát a že každým svým slovem či pohybem děláme kosmos navždy jiným, než byl
předtím.
Ať tak či onak, jsem si jist, že naše civilizace se bude řítit do katastrofy, pakliže se soudobé lidstvo nevzpamatuje. A vzpamatovat se může jen tehdy, když se utká s krátkozrakostí, tupým
přesvědčením o své vševědoucnosti a nabobtnalou pýchou, které jsou tak hluboce zakotveny v jeho mysli a v jeho
konání.
Je třeba se divit. A je třeba se trápit nesamozřejmostí věcí.
Věřím a doufám, že letošní Forum 2000 se bude zabývat nejen architekturou a urbanismem, které si vzalo jako své hlavní téma, ale i všemi jejich širšími souvislostmi. Co jiného by totiž mělo být
velkou výzvou k úvahám o dnešním světě, než způsob, jakým člověk osidluje jedno z mnoha miliard vesmírných
těles?
Děkuji vám za pozornost. Neberu ji jako samozřejmost.
Václav Havel
Autor, zakladatel Fora 2000, je bývalým prezidentem České republiky