Systémových chyb je daleko víc:

tou nejzávažnější jsou úniky veřejných financí do neveřejných kapes, ať už to jsou kapsy soukromé, firemní nebo politické. V první řadě tedy je nutné přesně a zdůvodněně zjistit, kolik peněz ve skutečnosti ve veřejných kasách máme a kolik jich musíme zdůvodněně vydávat. (Příklad: srovnejme např. ceny výstavby našich dálnic se stavbami dálnic v Německu: není důvod, aby naše byly třikrát dražší. A pokud to naše firmy nedokážou za ty německé ceny, pozvěme německé firmy. Dále je třeba uzavírat kvalifikované smlouvy - v nich je třeba zohlednit časový průběh investice, tj. inflaci, ale veškerá další prodražení musí jít z účtu stavební firmy.) Až tedy zastavíme úniky (a jsou i jiné, než zmíněný příklad), řešme stránku příjmů (lze to provádět i souběžně). A tady zase si musíme klást otázku rovnosti a přiměřenosti podílu krácení příjmů. Je např. třeba zrušit zastropování odvodů na zdravotní a sociální pojištění a místo toho zavést možnost vyčlenit se z něho. Tedy: bude-li bohatý člověk stát mimo pojistný systém, nechť si zaplatí všechno hotově nebo prostřednictvím komerčního pojištění. Nemyslím, že by ekonomika daní v globálním světě byla v nějaké agónii, prostě se jen vzpamatovává z krize. Přo ujasnění připomínám, že tato byla největší od velké krize v r. 1929. Tehdy se světová ekonomika (tj. i daňová) vzpamatovávala téměř deset let. Fakticky to vzpamatovávání skončilo