Minulý týden zatkli opulentního „mafiána“ Kim Dotcoma za jakousi tajemnou konspiraci, včera nám schválili smlouvu ACTA. Média jsou buď opatrná, nebo vše nadšeně schvalují. Uživatelé kroutí hlavou nebo se rovnou bouří. O čem to vlastně celé je? Kam směřujeme a proč má být někdo ve vězení za to, že vyrobil funkční systém distribuce?

To časování se zdá až podivuhodné. Jeden den se řada serverů, včetně Wikipedie, postaví proti legislativě SOPA / PIPA – a jsou tak úspěšní, že řada kongresmanů otočí a přestane legislativu podporovat. Druhý den shodí FBI Megaupload a dá na něj online verzi nálepky POLICE LINE – DO NOT CROSS. Tím svým způsobem potvrzují, že SOPA / PIPA je úplně zbytečná. Třetí den pak 6000 členů Anonymous zahájí doposud největší útok v dějinách internetu a ukazuje se, že opravdu začínají mít sílu odbojového hnutí. A další den se začínají stahovat sdílecí servery a začínají samy omezovat svoji funkčnost. Co se to vlastně stalo? A jaké to bude mít důsledky?

Média se nám tuhle historku servírují celkem jednoduše: ukazují nám fotky nesmírně vyžraného Germána, který nejenže zbohatl na kradených autorských dílech, ale má tu nehoráznou drzost pózovat u luxusních aut s poznávacími značkami GOD či GUILTY. Je to dokonalý zloduch a příběh je o tom, jak právo vítězí a prosazuje se i ve vzdálených krajích – no zkrátka jamesbondovská klasika.

Takhle prostá historka to ale není. Prvním a nejpatrnějším důsledkem toho, co FBI udělala, je, že odřízla od placené služby 150 milionů lidí, kteří Megaupload mimo jiné používali ke svým vlastním legitimním účelům. Některé firmy přišly údajně o svoje data, mně vymazali videa z kendó. 150 milionů uživatelů této služby bylo šmahem označeno za piráty a celá oblast byla sanována asi v tom duchu, jako když prohlásíte nějakou zemi za „teroristickou“ a bez předběžného upozornění či vyhlášení války ji začnete bombardovat. Chápu, že si Američané za posledních dvacet let zvykli takový postup považovat za legitimní, ale on tak úplně legitimní není.

Druhou věcí je fakt, že jde o celkem blatantní porušení principu teritoriality. Princip teritoriality říká, že zákon dané země se aplikuje výhradně na osoby žijící na území té dané země. V principu tedy není možné podle amerických zákonů obvinit někoho, kdo nežije na americkém území. Pokud Megaupload neudělal nějakou fatální chybu, jako že by na území USA měl umístěný hardware, a v USA nepůsobil, je tedy mimo jejich jurisdikci. Internet není americké výsostné území. I kdyby nakrásně Megaupload nabízel výhradně obsah, který je v USA nelegální, pak, pokud by jejich servery ležely mimo území USA, je legálně nepostižitelný. FBI může prosazovat zákony vůči osobám, které žijí na americkém území a nelegální obsah ze serveru stahují, ale vůči serveru samotnému zasahovat nesmí. Ne nadarmo většina porno serverů upozorňuje uživatelem, že tím, že na něj lezou, přebírají sami za sebe zodpovědnost, že tak činit smí. Zásah proti člověku, který má finské a německé občanství a žije na Novém Zélandu, a jeho obvinění na základě americké legislativy, je docela ohromující.

Nevím, čím Američané Nový Zéland přesvědčili, ale i Srbové se v roce 1914 bránili podobnému požadavku o „spolupráci při vyšetřování spiklenců“ ze strany Rakousko–Uherska (a že tehdy mělo Rakousko-Uhersko docela dobrý důvod).

Princip teritoriality má poměrně rozumné důvody. Ačkoliv se nás snaží mediální masírka přesvědčit o tom, že zákon je jeden a to ten americký, ve skutečnosti má každá země zákony jiné, vidí jinak ochranu autorských práv a ostatně i to, co je nebo není ilegální. Kdyby princip teritoriality v rámci internetu neplatil, mohl by prakticky kdokoliv zažalovat kohokoliv na základě svých místních zákonů, protože „nabízí obsah neslučitelný s místním právem“. Tak třeba Saúdská Arábie by mohla zažalovat všechny vlastníky porno serverů, protože porušují jejich místní zákony, a žádat jejich vydání. Většina i méně civilizovaných zemí proto sahá spíše k filtrování obsahu pro své občany, než k požadavku o vydání cizího občana.



Řada lidí si poměrně plete pojmy a tak v debatách najdete třeba tvrzení, že Dotcom byl zatčen na základě mezinárodního zatykače, což činí toto zatčení legitimním. Tento pojem se ale netýká teritoriality – mezinárodní zatykač vydáváte na osobu, která na vašem území spáchala zločin (nebo si to alespoň myslíte), ale utekla vám a vy ji chcete zpátky k soudu na svém území. Mezinárodní zatykač dává smysl například u trojice našich amatérských fotografů v Zambii, kteří se odtamtud před soudem vypařili. Podle Zambijců porušili místní zákon, ale před procesem uprchli, takže mohou požádat o mezinárodní zatykač. Pokud ale poskytujete službu, která je legální na území, kde působíte, pak vy sami neporušujete zákony cizí země – porušují je cizí uživatelé, kteří vaší službu používají, i když podle svých zákonů tak činit nesmí. Mezinárodní zatykač je v takovém případě bezdůvodný.

Princip teritoriality se čas od času porušuje – kupříkladu únos Eichmanna z Argentiny, zabití Bin Ladina americkým komandem či operace Entebbe, při které Izrael „unesl své unesené občany“ z Ugandy roku 1976, patří nepochybně mezi porušení teritoriality. Ve všech těchto případech ale byl „docela dost dobrý důvod“ k tomu, aby, jak se říká v diplomatickém jazyku 19. století, „mocnost využila krásného práva silnějšího“. Osobně v takových případech porušení teritoriality chápu, i když je opravdu na samém přelomu mezi mezinárodním právem a válečným aktem. To, že nově je majitel sdílecího systému postaven na úroveň válečného zločince, je pro mě nicméně značně překvapivé.

Přestože Dotcom je zatčený, data 150 milionů uživatelů jsou znepřístupněna a vydavatelský průmysl oslavuje, není zdaleka jasné, jak celá akce u soudu dopadne. Všimněte si jedné velmi důležité věci: v obvinění se neustále operuje s pojmem „conspiracy“, neboli spiknutí. Nabídnout úložný prostor všem uživatelům a ignorovat žádosti autorského průmyslu o provádění prohlídek obsahu ve jménu legislativy jedné z mnoha zemí světa, totiž nebude stačit na odsouzení. To by bylo možné až s přijetím mezinárodní legislativy ACTA (a proto se tolik Američané snaží, aby ji ostatním potají natlačili). Budou muset prokázat, že celý server byl účelově založen pro porušování zákona.



Pokud Megaupload nabízel odměny všem uploaderům bez ohledu na obsah, opět to stačit nebude, musí doložit, že cílem bylo opravdu organizované pirátství. Ale možná ani to stačit nebude, protože účelové poskytování služeb v jedné zemi, které nejsou legální v nějaké jiné zemi, opravdu postižitelné není. Ostatně, i Američané sami založili účelové organizace, jejichž cílem je výlučně poskytování služeb občanům cizích zemí, kde je ovšem používání takových služeb trestné. Co si myslíte, že je Radio Free Europe / Radio Liberty? Proč využívají budovy, které jsou zodolněné proti útokům? Ať o tom přemýšlím jak chci, pokud už princip teritoriality neplatí a je možné, aby si Američané zatkli šéfa Megauploadu a server odpojili, může klidně žádat Irán o vydání šéfa Radia Liberty a ukončit jeho činnost. Pokud ovšem Američané neuplatňují právo silnějšího, protože oni atomovku mají a Irán zatím ne.

Tím neříkám, že bych ajatolláhy považoval za civilizačně přínosnější, než je Amerika. Jen je doufám zjevné, že ono to není s těmi „hodnými hochy“ a „zlými hochy“ tak jasné, pokud se budu dívat na svět tak, jako by se skládal z rovnoprávných hráčů a ne z jednoho, který ostatním říká, co mají dělat. Já se na uzavření Megauploadu dívám jako na jasnou demonstraci síly nejmocnějšího vydavatelského kartelu, který nepřímo ovládá nejmocnější zemi pomocí svých návrhů zaměřených na udržení / prosazení svého monopolu.

Vydavatelé nejsou žádní kocourci či dobrodinci, žádná pochodeň rozumu a osvěty. Američané byli historicky první, kdo komerčně porušoval autorské zákony ve filmu (první filmový pirát byl sám slavný Thomas Edison) a také založili první filmový kartel, Motion Picture Patents Company, jehož hlavním úkolem bylo hlavně to, aby se mu do businessu nemíchali nově příchozí hráči. Vydavatelé představují klasické přirozené monopolisty, kteří si můžou cenu stanovovat v podstatě libovolně, protože neexistuje žádný „trh“, který by zákazníkovi dovoloval koupit ten samý film či písničku levněji.

„Něco podobného trhu“ existuje u bazarového prodeje, který speciálně neradi vidí vydavatelé softwaru a všemi možnými způsoby se snaží zabránit přenositelnosti licencí. Ideálem je pro ně to, aby každý zákazník platil vždy plnou cenu. Ale to platí u všech vydavatelů – jejich ideálem je pay-per-view nebo pay-per-play, čili čím více si to pouštíte, tím víc platíte a hlavně není možné, že byste (i legální) kopii prodali někomu dalšímu.



Pokud se pohybujete kolem vydavatelů, dozvíte se občas docela neuvěřitelné historky, které svědčí o tom, že spíše než síla podporující kreativní business je to společenství patentových trollů, které zajímá jenom zisk. Jednu z nich vám převyprávím.

Bylo nebylo, žil byl mladý a velmi zajímavý umělec, který měl slibnou budoucnost. I přišel za ním právník z vydavatelského studia a řekl mu, že je úžasný a že s ním vydavatelé chtějí podepsat exkluzivní smlouvu na pět CD. Umělec si smlouvu přečetl a zarazilo ho, že vydavatelé žádají mnohamilionové odškodné za odstoupení a nebo porušení smlouvy. Právník ho konejšil, že to je u exkluzivní smlouvy normální a že to má zajistit, aby jim neutekl. Umělec tedy podepsal a čekal, až se bude točit první deska. Nic se nedělo, tak se po čase zeptal, kdy se bude točit a oni mu odpověděli, že až oni sami uznají za vhodné. Teprve poté, co umělec nechal prozkoumat smlouvu jiným právníkem, mu bylo sděleno, že vydavatel nemá žádné penále za to, když nic nevydá. Ta smlouva totiž nesloužila k tomu, aby umělec něco vydal, ale aby mu bylo znemožněno cokoliv vydat u kohokoliv jiného. Vydavatel měl totiž ve svém „portfoliu“ podobného umělce a vydavatelské moudro říká, že od každého charakteristického umělce můžete mít jenom jednoho, aby si je zákazníci nepletli a tím se nesnižovala jejich hodnota a prodejnost jejich CD. Proto bylo potřeba, aby mladý a nadějný umělec nic vydávat nesměl a nesnižoval tak hodnotu toho, koho už měli. To byla jen taková vsuvka na okraj, abyste věděli, jak to v praxi chodí a kdo doopravdy „zabíjí hudbu“.



Současná podoba hollywoodské produkce svědčí o tom, že výnosnost je hlavní parametr a všechno se přizpůsobuje předpokládané výnosnosti díla. Osobně jsem nad Hollywoodem zlomil hůl poté, co jsem viděl Star Wars I – dívat se na druhý a třetí díl jsem už jednoduše neměl sílu. Všichni jako ovce následují nejvýnosnější film předchozí sezóny, což občas vyústí v docela bizarní jevy, jako byla série v ruce točených horrorů po úspěchu The Blair Witch Project. Pravidelně se zkouší technologie, které by dovolily filmy prodávat dráž, než je obvyklé (proto se tlačí 3D) a nebo technologie, které by bez větších nákladů dovolily prodat ještě jednou to samé, ideálně taky o něco dráž (proto se tlačí BluRay).

Když se dvakrát ze stejného obilí vymlátí zrní, je to super. Je to víc super, než kdybyste měli riskovat a zkusit natočit něco originálního, proto se také vytěžují brandy a je-li film úspěšný, bude následovat série stále levnějších a úděsnějších pokračování a to do doby, dokud to alespoň něco vynáší. Tuhle tvůrčí metodu považuji za otřesnou – jenom málo režisérů má sílu postavit se mašinerii, většina bude „panáčkovat s židlí na nose“, aby mohli pracovat v továrně na sny. A podle toho jejich produkce vypadá.

O vydavatelském průmyslu a jejich kartelech nemám vůbec žádné iluze. Je zajímá jen a pouze platící zákazník a to ještě jenom jejich platící zákazník. Osobně se mi na sdílecích systémech líbilo to, že porušovaly několik bariér, které vydavatelé úspěšně etablovali. Když se o SOPA / PIPA tvrdí, že jde o privatizaci svobody slova a privatizaci přístupu k informacím, je to trochu mimo v tom smyslu, že tohle se ve skutečnosti stalo už dávno. Vydavatelé už dávno rozsekali svět na regiony a tím řídí, kdo se smí na co dívat, kdy to bude uvedeno a nebo zda vůbec to bude uvedeno. Distributoři a tvůrci televizních programů zase provádí selekci toho, co si smíte koupit a na co se smíte dívat. Pokud vám připadá, že v televizi je stále to samé a už po dvacáté jede Anděl na horách, pak je to proto, že se k vám drtivá většina světové tvorby vůbec nedostane.

Občas, když je Jupiter v konjunkci se Saturnem a Neptunem, dává ČT nějaký mimomainstreamový film, ale většinou je to dost blízko k půlnoci, aby to nerozrušilo běžného diváka. Prima Cool je na naše poměry docela sledovatelný kanál (na rozdíl od zaprděného Barrandova, který vypadá jako teleport do roku 1970), ale všechny seriály na něm dávají s obřím zpožděním. Pokud se pokusíte něco dovézt sami, bude to trvat dlouho, státní kasa vás stáhne o DPH a k lizu si za zprostředkování řízení dostane i pošta, pokud to tedy dopadne dobře a zásilku vám na poště rovnou neukradnou. A k opravdu excentrickým filmům se obvykle nedostanete vůbec nijak. Přitom právě tyto filmy vám dovolují odhalovat spousty lží o tom, jak se věci mají – například že „filmy jsou stále krvavější“ a nebo že „Hollywood remakuje jen v poslední době“.



Sdílecí systémy naproti tomu nabídly naprosto úžasnou službu v tom, že díky digitální distribuci můžete mít obsah hned, žádná rada starších a moudřejších televizních radních vám necenzuruje, na co se smíte nebo nesmíte koukat, a můžete se dostat i k věcem, o jejichž existenci jste vůbec nevěděli. Je to v mnoha směrech oči otevírající zkušenost, zážitek typu „byl jsem slepý, ale teď vidím“. Když jsem se dostal k japonským televizním horrorům, které byly vysílány jenom v Japonsku a neobsahovaly žádný náznak westernizace, bylo to poprvé, kdy jsem potřeboval Wikipedii na to, abych se pokusil dekódovat, na co se to vůbec dívám. Víte třeba, jaký je rozdíl mezi evropským vlkodlakem a japonským liščím démonem? Nevíte a taky to vědět nebudete, protože vás tlupy mediálních a distribučních odborníků pečlivě oddělí od materiálu, u kterého byste museli přemýšlet nebo něco studovat.

Ano, existují systémy pro legální digitální distribuci – kupříkladu si stahuji Scientific American Digital, protože se nemusím bát, že se mi časopis ztratí (u fyzického doručování to bylo prakticky 50/50). Jenomže ne každý obsah je k dispozici, často je omezený jen na USA a i „normální“ iTunes se u nás rozeběhly taky teprve nedávno. Navíc u řady filmů vůbec neexistuje žádný legální distributor, kterému byste mohli zaplatit. Řada filmů nevyšla nikdy na DVD a nebo na fyzickém nosiči nevyšla vůbec. Osobně bych velmi rád zaplatil za raritní dobré filmy, které jsem díky sdílecím systémům objevil, protože kvalita je vzácná. Jenomže není komu. Chápu, že to americký vydavatelský kartel nijak nezajímá, protože „legální zákazník“ je pro ně jenom ten, kdo platí jim. To, že odstaví cizí kinematografii v duchu Motion Picture Patents Company, je jenom takový příjemný vedlejší efekt.

Od příchodu DVD jsem koupil více než 1000 filmů, převážně v levných edicích. U těch prvních jsem kupoval opatrně a to většinou tak, že jsem si film nejdřív půjčil a koupil ho jenom v případě, že se mi líbil. Se slevou na 49 Kč jsem to bral po hrstech a můj objem měsíčního výdaje se paradoxně zvýšil. Je zajímavé, že vydavatelé naříkají, jak je to pro ně devastační – to ilustruje fakt, že radši prodají méně drahých filmů, než hodně levných, přestože nízká cena motivuje k utrácení a opravdu likvidační byla jen pro půjčovny. Problém je v tom, že když odhlédnu od dokumentárních sérií, jenom asi 10 % z filmů stojí za opakované shlédnutí. Při velkém počtu filmů je dokonce kontraproduktivní je mít na DVD, protože je nesmírně těžké ty dobré najít a ty špatné jsou zase všude. Přítelkyně si už opakovaně stěžovala na to, že ty hloupé bychom měli prostě vyházet, protože jenom překáží a stejně na ně nekoukáme.

Tohle podle mě naznačuje jasnou cestu vpřed: ideální systém pro digitální distribuci obsahu by měl vypadat tak, že si zaplatím předplatné (formou flat-rate, tedy jeden měsíční poplatek) a za to předplatné si můžu neomezeně stahovat a zkoušet („půjčovat“) a zaplatím jenom za to, co se mi opravdu líbí a to si můžu nechat („koupit“). A to tak, abych si to mohl kdykoliv kamkoliv nahrát. Pokud bude cena rozumná, nejsou sdílecí systémy potřeba. Po pravdě řečeno – pak není ani televize potřeba. Při tomto typu distribuce neexistují naprosto žádné důvody, proč by to mělo být drahé a taky proč by to nemělo být velice široce pojaté. Ale je pravda, že tento model neodpovídá standardnímu myšlení vydavatelů, kteří si chtějí pěstovat jenom omezený počet superstars, které budou prodávat za hodně. A také tomu, že trvají na tom, aby se vždy zaplatila plná cena předem, protože tak vám můžou lépe vnutit i mizerné filmy. Metoda „komediantům se platí až po představení“ je z hlediska zákazníka podstatně férovější, ale kazí výnosy.

Je velice dobrou otázkou, proč se vydavatelé rozhodli zarazit sdílecí systémy zrovna teď. Jednou možností je prosté vysvětlení, že jsou tradičně pomalí a dřív to nestihli. Jejich pomalost a neflexibilita se objevovala opakovaně, počínaje Diamondem Rio a Napsterem – sice svého cíle dosáhli, ale svět jim mezitím ujel natolik, že šlo o vítězství naprosto zanedbatelné, ba kontraproduktivní. Kdyby věnovali rozvoji digitální distribuce tolik úsilí, co vymýcení Napsteru, možná by jim Apple nevyfoukl trh s digitální distribucí. Tato teorie počítá s tím, že se vydavatelé nic nepoučili z předchozích fiasek, z katastrof se všelijakými DRM a pokračují dále ve stejném kurzu a stejnou rychlostí.

Je také možné, že chvíli trvalo, než si vybrali vhodný cíl, který by se dal propagandisticky využít. Zakladatel Megauploadu je totiž vynikající osoba, která se dá snadno diskreditovat – a o tom, že i tohle hrálo roli, svědčí fakt, že propaganda „podívejte se na to tlusté německé prase“ se rozjela za méně než 24 hodin po jeho zatčení. On si za to opravdu může sám – nejenom že začínal amorálními obchody, ale byl extrémně narcistický, opulentní a dával pompézně najevo, jak je strašně boží. Dobrého „kmotra“ nepoznáte, obvykle se chová nenápadně, tváří se jako seriózní businessmen a nebo žije úplně v ústraní, ze kterého řídí svoje impérium. Když jste šikovní, můžete být ten nejhorší gangster na celém ostrově, ale domorodci vás stejně považují za seriózní a váženou osobu a nebo vás naopak vůbec neznají. On se choval spíš jako Cartman, který podědil milion dolarů a rozhodl se, že si pro sebe sám koupí lunapark. Znemožnit ho a udělat z něj zlobra bylo tedy poměrně jednoduché. Je možné, že vydavatelé přímo hledali nějakého exota, nějakého „Czech Made Mana“, který se v podstatě znemožní sám, a ušetří jim tak vysvětlování o legitimitě zásahu. Každý to přece vidí!

Další možností, proč přišel zásah teď, je fakt, že se sdílecí služby ocitly v bodu, kdy opravdu začalo hrozit, že se samy změní ve vydavatele. Megaupload měl 150 milionů uživatelů, což je početně polovina obyvatel USA a nebo celé Rusko. Je to hodně lidí, tak strašně moc, že i kdyby jejich business počal „po kennedyovsku ilegálním prodejem alkoholu“, bylo zcela reálné přejít na legální prodej, s placením peněz autorům. Pokud platíte za obsah „uploaderům“, jste už jenom malý krok od toho, abyste platili rovnou umělcům a úplně tak eliminovali tradiční vydavatele. Infrastruktura i procedury jsou hotové, stačí sehnat autory, které bude tato distribuce zajímat. Říká se, že Megaupload měl v plánu začít nabízet legální obsah s tím, že by si nechával 10% provize a umělcům dával 90%. Proč ne, takové číslo je u digitální distribuce možné. I Apple chce provizi 30%, což je na hony vzdálené od tradičních vydavatelů, kteří si nechávají 85-90 % ze zisku a autorům dávají „lví podíl“ 10-15 %. Kdyby takový model fungoval, mělo by to na tradiční vydavatele likvidační účinek. Nicméně jak podotkl jeden uživatel v diskusi, „tak tohle Universal nevydýchá“. Je tedy možné, že zátah proti Megauploadu byl veden snahou „zabít je dřív, než oni zabijí nás“.

Z taktického hlediska je to pro vydavatele velký úspěch. Poté, co zjistili, že je technicky poměrně obtížné lovit jednoho stahovače po druhém, zvolili taktiku „useknout hadovi hlavu“, což zafungovalo perfektně. I když se zatím mimo shození Megauploadu vlastně nic nestalo a soudy budou teprve muset řešit takové drobné problémy, jako jestli bylo zatčení vůbec legitimní, vyslaná zpráva byla jasná. „Došli jsme si pro Bin Ladina, došli jsme si pro Dotcoma – a dojdeme si i pro tebe, vlastníku třetiřadého serveru!“ Vlastníci sdílecích serverů propadli panice, „podělali se do výše stojícího muže“ a začali preventivně provádět čistky, vypínat sdílení a nebo rovnou sami sebe rušit.

Ne, že by jim to bylo něco platné. Pokud se ukáže, že tváří v tvář „krásnému právu silnějšího“ už neplatí pravidlo teritoriality a FBI si na ně předem nasbírala důkazy, tak po nich Američani můžou jít úplně stejně jako po chlapovi, který „kdysi vykradl banku, ale už to nedělá“. Jejich panika má tedy smysl jenom v tom, že se pokoušejí na koberci pokleknout před vydavatelským průmyslem, tlučou čelem o podlahu a přísahají, že „není Boha kromě ACTA“. Možná, že tento akt sebepokoření zastaví černé helikoptéry směřující k jejich kancelářím. Možné je i to, že to je úplně zbytečné, protože princip teritoriality stále platí a i přes obřadný odstřel „pirátského arciteroristy“ nebudou mít politici nadále vůli balancovat na hraně legitimity. Faktem ale zůstává, že v podstatě páchají sebevraždu, protože po takovéto „náhlé změně politiky“ přijdou o všechny platící zákazníky, včetně těch, kteří je využívali jen jako prostor pro ukládání. A to bude mít dalekosáhlé systémové důsledky.

Když jsem psal o tom, že v tomto roce očekávám „velkou ztrátu dat na cloudových službách“, vážně jsem netušil, že to je za rohem. Nyní každý uživatel internetu může vidět, že zálohování do cloudu je praktické a moderní, ale taky sebevražedně nebezpečné, protože pokud projde SOPA/PIPA/ACTA, pak stačí, aby se v rámci služby jen částečně uhnízdil nelegální obsah – a všichni uživatelé přijdou úplně o všechno. Vydavatele vůbec nezajímá, jaké škody při svém křižáckém tažení způsobí legitimním uživatelům. Odpojení serveru je v podstatě to samé, jako byste se rozhodli řešit problém se somálskými piráty tím, že jim na přístavní město shodíte atomovku a vymažete je i s civilisty.

Dopad této akce bude obrovský. Každý uživatel internetu nyní vidí, že je zhola jedno, jak je cloudová služba veliká a jak legitimně se tváří. Když si vydavatel usmyslí, jsou data uživatele z minuty na minutu nedostupná. Z pohledu zvenčí uživatel naprosto nepozná, zda je daná služba „bezpečnᓠa nebo „nebezpečná“. Od sestřelení Megauploadu jsou nebezpečné všechny. Tím se pro profesionální využití stávají podobné služby naprosto nepoužitelné.

Opět se tedy vracíme do stavu, kdy bych cloud pro zálohování nepoužil ani omylem, jenom možná pro zálohu typu off-site, a to ještě jenom za předpokladu, že bych data považoval za bezvýznamná. S příchodem myšlenky, že provozovatelé cloudu zodpovídají za obsah, jsou totiž možné jenom dvě alternativy:
Provozovatel vám garantuje soukromí a tím riskuje nenadálé ukončení své služby
Provozovatel vám čte data, protože to prostě musí dělat

Toto nelze snadno obejít. Řekněme, že máte privátní data a anebo data, na které se vztahuje obchodní tajemství. Co s nimi uděláte, pokud chcete využít ukládací / sdílecí službu? Zašifrujete je. Co udělá pirát s nelegálním obsahem? Zašifruje ho. Na sdílecím systému bude zašifrovaný soubor, do kterého se není možné prolomit a piráti si navzájem vyměňují hesla na uzavřených fórech, takže není možné pro provozovatele zjistit, co se doopravdy v souboru nachází. Jediná možnost, která se mu zatím nabízí pro „kvalifikovaný odhad“ obsahu souboru, je v tom, že pirátské soubory mají obvykle charakteristickou délku odpovídající CD / DVD / BluRay médiu, rozsekanou na baterii souborů o víceméně stejné délce. Tuto „jedinou vadu“ je možné velmi snadno změnit úpravou komprimačního software tak, že bude generovat soubory s nestejnou délkou, různými timestampy a různými nenápadně vypadajícími jmény, které na sebe budou nalinkované přes nějakou tabulku, ke které se dostanete pouze když se to pokusíte rozbalit od určitého souboru a budete znát správné heslo. Bez hesla a znalosti „kde začít“ se díváte jen na kolekci nenápadně vypadajících a neutrálně vyhlížejících souborů, které můžou obsahovat prakticky cokoliv a vy víte jenom to, že jsou zakryptované.

Motivaci ke kryptování máte vy i piráti stejnou – nechcete, aby vám někdo slídil ve vašich souborech. Pak nezbývá, než udělat další krok, kdy se nějakou podobnou úpravou jako ACTA zakáže používání kryptografie. Může se to jmenovat nějak kouzelně, třeba jako „Otevřenost informací“ nebo nějaký podobný blábol. Problém je v tom, že nikdo soudný nebude dávat kamkoliv nezakódované informace, které mají jakoukoliv cenu. Všichni totiž ví, že i když se Američané rádi ohání autorskými právy, k smrti rádi opisují a špehují i své spojence, aby získali jakékoliv užitečné informace. Mají na to celý elektronický systém, který se jmenuje Echelon, ale dělali to odjakživa. Thomas Edison byl první, kdo porušil autorská práva k filmu, ale i já osobně znám několik lidí, kterým se stalo, že přednášeli výsledky svého výzkumu na vědecké přednášce a za rok zjistili, že si přítomní Američané metodu patentovali a nyní na základě jeho práce prodávají výnosný software, aniž by mu něco zaplatili. I mně osobně se stalo, že jsem jednal s americkým rádoby investorem, který měl spousty otázek a trvale si zapisoval poznámky, takže mi došlo, že je opravdu velmi nebezpečné si „pustit pusu na špacír“.

I když jsem si celkem jistý, že k pokusu o ilegalizaci kryptografie dojde, taky jsem si zcela jistý, že to nebude fungovat. Počet lidí, které by zákaz kryptografie ohrozil, je obrovský a patří mezi ně i vlivné korporace. Ale i kdyby se nakrásně takový zákaz prosadil, hackeři na něj budou z vysoka kálet a budou nabízet kryptografický software zadarmo.

Nemám nejmenší pochyby o tom, že celé „protipirátské tažení“ je jenom pokračování akce, kdy, abych tak parafrázoval Churchilla, „dosud se nikdy tak málo lidí nerozhodlo ovlivňovat tolik lidí v tolika věcech“. Americký vydavatelský kartel se odmítá přizpůsobit realitě a pokouší se ji ohnout podle sebe. Očekával jsem, že se jejich přístup změní po úspěchu iTunes a že jim dojde, že je lepší být proaktivní, než si hrát na „světového policajta“. No, ta dobrá zpráva je, že stále nepřestávám být optimista a neztrácím víru v rozumná řešení.

Některé mírné změny se objevily, jako například simultánní uvedení DVD / BluRay spolu s uvedením filmu do kin. Dřív to fungovalo tak, že diváka podojili nejdříve v kině a pak mu nabídli film na DVD, aby ho zkasírovali podruhé. Jenomže tohle piráti zkazili kinoripy, takže jim nezbylo než to vydat najednou. Nevyřešil se problém s odlišným časováním uvedení obsahu v různých regionech, ačkoliv je úplně jasné, že když v jedné zemi vysíláte seriál se čtyřletým zpožděním, v podstatě všechny tamní diváky motivujete k tomu, aby ho „získali jinak“.

Další problém je v nastavení ceny. Jsou země, které jsou svojí chudobou v podstatě odsouzeny k pirátství, protože západní ceny obsahu z něj dělají luxusní zboží. Přitom každá vláda potřebuje nějak zabavit obyvatelstvo. Aby byl v ulicích Říma klid, rozdával se chudině zdarma chléb a měla zdarma přístup na hry. „Chléb a hry“ platí beze zbytku dodnes. Omladina, která se kouká na filmy, vám nepřipravuje pod zadkem revoluci. Pokud jste inteligentní stát, pokoušíte se své občany nějak (čímkoliv) zabavit, aby se stali poctivými „ovčany“, kteří jenom poslušně chodí do práce a doma koukají na bednu. Je to lepší, než když běhají po lese a organizují milici, aktivistickou skupinu a nebo gang.

To, co považuji na hnutí Anonymous za docela ohromující, je fakt, že to jsou aktivisté, kteří v zásadě jenom „chtějí, aby je korporace a vlády nechaly na pokoji“. Není to žádné anarchistické hnutí, které chce zničit systém, ale sdružení lidí, kteří jsou naštvaní na to, že jim berou hračky, kterými se baví. Přestože často používají masku z filmu „V“, tak to, co je přimělo k akci, byl fakt, že přišli o volný přístup „do továrny na sny“. Oni vlastně usilují o to, co vyhovuje režimu – být v pohodě a v klidu. Jediný, kdo jim v tom brání, jsou právě vydavatelské kartely, které je chtějí oškubat a nezajímá je ani jejich „klid“, ani skutečné zájmy státu. Praktickým důsledkem je to, že se začíná velké množství lidí radikalizovat.

Radikalizace počítačově gramotných lidí není dobrá věc. Už před operací Megaupload nemělo Ameriku rádo hodně lidí – a jejich počet po ní narostl o 150 milionů. Zatím o sobě dalo vědět 6000 lidí, kteří se rozhodli „pomstít“ za Megaupload, ačkoliv účinek DDoS útoku je, jak se vyjádřil jeden diskutér „the same as if you would TP their offices“ (TP neboli „to toilet paper something“, je americké vyjádření opovržení tím, že přes dům naházíte role toaletního papíru.) Jenomže ono to může být mnohem horší.

Piráti nyní budou zatlačeni „do evolučně nižšího režimu“, tedy do distribuovaných sítí a masového využívání kryptografie.

Do sestřelení Megauploadu se pirátská scéna jaksi vynořovala a legitimizovala a byla tu možnost, že by se sdílecí systémy plynule změnily v normální distribuční systémy, ovšem ne tak, jak si vydavatelé představovali. Nebyly pay-per-view, ale flat-rate a dost možná by znamenaly konec tradičních vydavatelů. Vydavatelé sami opět projeli šanci etablovat nějaký moderní a široce přijatelný model distribuce, u kterého si nepřipadáte, že vás právě okradli – a projevili se jako naprosto zpátečnická síla. A státní aparát se projevil jako jejich poslušný vykonavatel. Představa, že jim uživatelé těchto zrušených služeb, kterých je opravdu hodně, zatleskají a budou je mít rádi, je úplně zcestná. Tento akt vytvořil de facto regulérní odboj, hacktivism.

Hacktivism není tak legrační a pominutí hodný. Představte si, co by se stalo, kdyby USA napadly Irán. Mimo tradičních hnutí odporu v regionu proti sobě budou mít nové hacktivistické hnutí, které je může začít regulérně sabotovat ve válečném úsilí. Armáda USA je stále závislejší na moderních technologiích a tah, kterým si Amerika vytváří novou nepřátelskou kyberarmádu, je poněkud imbecilní. Tato armáda nemusí být extrémně chytrá, nicméně pod rozumným vedením by mohla paralyzovat i vojenské systémy, rozhodně ale může cílit na civilní cíle, jako jsou média, energetika a podobně. A proč tato armáda vznikla? Protože vzali lidem přesně tu zábavu, která je měla pacifikovat.

Ještě horší alternativa může nastat, pokud se stát rozhodne problém eskalovat a s hacktivisty bojovat a zavírat je. Nedovedu si představit toxičtější kombinaci, než zavřít do basy vedle sebe hackera, teroristu, obchodníka se zbraněmi a pašeráka drog. To, co vznikne vzájemnou výměnou zkušeností, bude naprosto děsivé. Už před Megauploadem měl Západ hodně problémů, aktivistická hnutí typu „Occupy Everything“, místy až 25% nezaměstnanost mládeže. To je síla, kterou se měl stát pokusit pacifikovat, ne radikalizovat. A proč se do takového maléru řítíme? „For a few dollars more.“

I když si vydavatelské kartely myslí, že jde jenom o další peníze, které můžou nahrabat, měl by alespoň stát projevit dost inteligence na to, aby pochopil, že jeho a jejich cíle nejsou ty samé. Amerika by si měla uvědomit, že má absolutní zájem šířit svoje filmy do světa i zadarmo, speciálně do nepřátelsky naladěných zemí, protože jsou nesmírně propagandisticky cenné. Zatímco místní propaganda říká domorodcům, jak jsou USA země zla a že mravné ženy mají chodit v pytli, americké filmy ukazují zemi, kde má každý teenager auto, velký byt, neustále se baví a ženské si nemůžou vybrat, které šaty si vyberou a nebo zda si koupí nové.

Žil jsem v pozdní fázi komunismu a velice dobře si pamatuji, jaký efekt měly americké filmy, i když byly ideologicky profiltrované tak, aby ukazovaly třídní boj, třeba truckerů proti korporacím. Jenomže ukazovaly fantastické tahače, parádní ženské, super akci a nakonec končily tak nějak smířlivě, takže fungovaly jako masivní proamerická propaganda. I filmy jako Alien, které podle komančů ukazovaly „třídní boj ve vesmíru“, předváděly fantastické stroje a příšery, vedle kterých vypadala sovětská kinematografie poněkud lamersky. Tyhle filmy měly obrovský prozápadní propagandistický potenciál – díval se na ně každý. A kdo měl VHS video a kopie kazet nanejvýš třetího stupně, byl místní king. Vždycky, když se dívám na pořady o tom, jak zásadní vliv měla Charta 77 na rozpad komunistického režimu, musím se usmívat od ucha k uchu. To byla „pražská věc“, stejně jako pervitinová scéna. Morální rozklad socialistického myšlení v regionech způsobily americké filmy a katalogy od Neckermanna, ukazující záplavu zboží, které tak nějak vyvracelo tvrzení propagandy o socialismu jako zemi hojnosti.

A co že to před pár dny vydavatelský kartel udělal? Neřekl něco v tom smyslu, že freeloadery je třeba odpojit? Náhodou jsem narazil na jakýsi anglicky mluvící indický server, kde si Indové linkovali západní obsah jako o život.

Představte si, že žijete v nějaké šílené indické aglomeraci a koukáte na The Big Bang Theory. Rajesh Koothappali je vzdělaný, chytrý, vtipný, vychytaný, kulturně zcela integrovaný a má sestru, kterou Američani považují za děsně sexy. Jak to na vás působí? Na mě to působí jako cosi, co mi říká, že mám mít snahu se vydrápat z životního svrabu, získat vzdělání, zbohatnout a mít se stejně dobře. Je to přesně to, co se nazývá „pozitivní vzor“, postava, která je přinejmenším na stejné úrovni, jako jeho američtí kolegové. A teď si představte, že vám tohle vezmou. Je to lepší? Snahou vyhovět malé skupině vydavatelů se Amerika vzdává nesmírně cenného propagandistického materiálu, mnohem lepšího, než je Radio Liberty. Ideologii je možné úspěšně potlačovat, ale s popkulturou to jde zatraceně těžko. Podívejte se na Persepolis – obchodníci tam potajmu nenabízí ideologické materiály, ale západní filmy a desky. Ne nadarmo Irán „zakázal“ prodej Battlefieldu 3, přestože se tam oficiálně neprodává. Neoficiálně tam rozhodně bude – a funguje jako prozápadní propaganda, která vysvětluje, jak se Západ na věci dívá. Tyhle materiály se tam stále šíří, přestože tam za jejich kopírování hrozí daleko tvrdší tresty než v Americe.

Tím, že se americká vláda rozhodla zobat vydavatelskému kartelu z ruky, udělala obří propagandistickou chybu. To, co Západ potřebuje, je popkulturní ofenziva v zemích, kde není populární, ne zavírání sdílecích systémů. Zavření sdílecích systémů eliminovalo šanci na jejich proměnu na distribuci za rozumné ceny, naštvalo to obrovské množství lidí a uzavřelo velmi významný kanál prozápadní propagandy. Západ a hlavně Amerika by se měli opravdu zamyslet nad tím, co to doopravdy dělají a zda jim tohle vítězství bude v dlouhodobém horizontu stát za to. Já myslím, že dělají opravdu velikou chybu.