Občan, majetek státu
Od mala jsem byl učen, že jsem prý svobodný člověk a nikomu a ničemu nepatřím. Byl jsem také učen, že čím víc budu pracovat, tím lépe se budu mít.

Jak postupně odeznívala má mladistvá léta plná naivity a idealismu, začínal jsem si uvědomovat, že nejen, že nejsem skutečně svobodný, ale že jsem také majetkem státu.

Z mé práce a mého času, připadne téměř polovina státu, ne-li více. Na přímých a nepřímých daních dnes zaplatíme něco kolem 50% ze svého přijmu. Neděsí mě peníze, o které jsem legálně okrádán, děsí mě čas, který musím vynaložit na to, abych státu zaplatil výpalné. Vše by bylo v pořádku, pokud by stát fungoval jako perfektní služba pro občany, kterou si ze svého přijmu bohatě platíme. Místo toho jsme svědky masového rozkrádání, defraudace a neustálého zvyšování daňové zátěže. Stát tak není službou, ale otrokářem a zlodějem.

Za těchto podmínek jsem se rozhodnul zkusit štěstí jinde. Věřím, že na světě ještě existuje místo, kde za své peníze a práci dostanete adekvátní služby.



V zemi kde se vybírá 48 % daní a podle průzkůmu cizich agentur jsme zemí kde se vybírá nejvíce a nejmíň vrátí občanům by se nemělo diskutovat o navýšování,ale o snižování daní. Pokud se, ale nezačne o tom uvažovat a mluvit je veškerá diskize k ničemu a musí naši zastupitele hledat cestu jak z toho všeho co mizí v nenasytných dírách ven. Jeden z prvních kroků by mohlo být zrušení beztrestnosti na všech úrovních a začít tvrdě uplatňovat vymáhání škod způsebených tzv. pochybením. Dále by bylo zavhodné snížit umělou zaměstnanost na všech postech veškerých úřadů o 50 % a pokračovat by se mohlo dál. Pokud,ale nedojde ke shodě tak se nikdy nedostanem k úsporám, protože nenasytný moloch zvaný úřad je pro všechny hrozbou a brzdou.