V lednu 1969 rozhodlo americké letectvo o tom, že nové verze letounu F-5A budou poháněny silnějšími motory J85-GE-21. Northrop, jako výrobce typu F-5, již nějaký čas před tímto rozhodnutím pracoval na vlastní náklady na zdokonalené verzi F-5A, využívající k pohonu tyto motory, avšak nespokojil s úpravami vynucenými jejich montáží, ale celý letoun značně překonstruoval. Nový stroj F-5 druhé generace byl nejprve označován F-5A-21 a později přeznačen na F-5E. Hlavními rozdíly byl delší a širší trup, což umožnilo zvětšit palivové nádrže, překonstruované křídlo se zvětšenou plochou a instalace pokročilejší elektroniky včetně miniaturního radaru Emerson Electric AN/APQ-159. Nový letoun byl pojmenován Tiger II jako narážka na program Skoshi Tiger, v jehož rámci bylo několik F-5A zkoušeno v bojových podmínkách ve Vietnamu. F-5F byl cvičnou variantou F-5E. Northrop původně neměl v úmyslu vyrábět cvičnou variantu, ale když se ukázalo jak výrazně jsou výkony F-5E vyšší proti F-5A, cvičná varianta se ukázala jako nutnost. F-5F si zachoval všechny bojové vlastnosti F-5E s vyjímkou omezení hlavňové výzbroje na jeden (levý) 20 mm kanón v přídi (proti dvěma u F-5E). Dalším omezením byla instalace kompletního střeleckého zaměřovače pouze v přední kabině. Zvnějšku se letoun lišil zcela přepracovanou přední částí trupu, která byla prodloužena namísto pouhého posunutí předního pilotního prostoru dopředu použitého u F-5B/T-38, další viditelnou odlišností byla montáž aerodynamických plůtků na křídle.
Letouny, ačkoliv původně byly zamýšleny především pro vývoz v rámci pomoci spřáteleným režimům zejména ve třetím světě, našly velmi dobré uplatnění ve všech leteckých složkách USA jako cvičné a zejména jako stroje představující letouny protivníka (Agressors). V těchto úlohách jsou dosud využívány prakticky všemi významnějšími výcvikovými jednotkami. Jednou z mála alternativ pro pořízení tohoto modelu je poměrně starší stavebnice Italeri. Shodou náhod jsem na ni narazil v bazaru a za velmi příjemný peníz ji pořídil. Ukazuje startující F-5F ve zbarvení agresor - a nevybočuje ze standardu Italeri. Díly stavebnice jsou bez propadlin a výraznějších otřepů. Panely jsou znázorněny pozitivní linkou, příjemně potěšila úroveň zpracování detailů podvozku a pilotních sedaček, zpracování pilotního prostoru už tak oslnivé není. Model nabízí otevřené brzdící štíty pod trupem a dělený překryt kabiny včetně táhel mechanismu otevírání. Na první pohled mi bylo jasné, že se nebudu pouštět do výraznějších úprav - model je naštěstí ani nevyžaduje. Ovšem zbarvení - to bylo něco jiného. Od začátku jsem věděl, že by to mělo být něco speciálního, ale chvilku mi trvalo, než jsem se rozhodnul. Nakonec zvítězil "two-balls" velitele jednotky VFC-111 "Sundowners" v efektní tříbarevné kamufláži s velkým znakem jednotky na SOP. Vlastní stavba probíhala až podivuhodně rychle a hladce vzhledem ke stáří stavebnice. Doplnil jsem pouze pásy na sedačkách a hydraulické válce vysouvání brzdicích štítů.
Kamuflážní odstíny jsem namíchal z barev Humbrol 34, 127, 129 a 157 a nanesl podle fotografií - schéma se nejvíce podobá vzoru "Snake". Obtisky jsem zhotovil v programu Inkscape a vytiskl na laserové tiskárně, z původního archu jsem použil pouze znaky USAF. Za skvělou cenu rychlá stavba a pěkný model. Pokud nebudete trvat na negativních linkách paneláže (které si budete muset vyrobit), určitě doporučuji i ke stavbě z krabičky.